Po středečních technických problémech a následné náhradní návštěvě Starého Města pod Landštejnem jsme ve čtvrtek 28. srpna uskutečnili další pokus vyjet si na kole z Nové Bystřice do Chlumu u Třeboně přes Rakousko. A jak jsme psal minule, když to nejde na západ přímo, půjde to obchvatem na východ. Alespoň toho víc uvidíme 😉 A protože nejen předpověď, ale i počasí samo se ráno ukazovalo jako moc hezké, nebál jsem se naplánovat trasu trochu delší, na celý den.
Po snídani jsme vyjeli z Nové Bystřice opět na Antolec a ve vesnici to vzali vpravo směrem na hranice. Malé stoupání bylo dnes dopoledne prakticky poslední, až do večera to bude jen z kopce anebo po rovině 🙂 Zajímavým způsobem jsme se přesvědčili, co je to Schengen v praxi.
Nikdo tady nic a nikoho nehlídá, jen cedule vás upozorňuje, že levá strana silnice je česká, pravá rakouská a tohle dělení po pár metrech skončí a jste čistě v Rakousku.
Projeli jsem tedy dál na jih, po levé straně zůstala strážní věž, dnes sloužící už jen turistům a před námi se rozlehla krásná rakouská krajina a nad námi nádherné modré nebe. To bude dnes báječný výlet!
Ve vesnici Hirschenschlag jsme zahnuli za západ a po chvíli dorazili na křižovatku s hlavní silnicí do Nové Bystřice v Grametten, mají tady opravdu pěkné odpočívadlo pro turisty. Kousek jsme jeli po hlavní na jih, pak pokračovali vpravo na klidné a prázdné cestě.
Některá stavení jsou opravdu vyjímečná.
A vesnice vás tady uvítá nezapomenutelně. Musí tady žít hodní a příjemní lidé. Vesnice se jmenuje Griesbach.
Na začátku Haugschlagu, vesnice kde se napojuje hraniční cesta od jezera Blanko, stojí u domu zajímavý ekologický motocykl 😉
V Haugschlagu jsme se tentokrát nevydali k nejsevernějšímu bodu, ale přes malé stoupání kolem golfových hřišť ke Chlumu.
Tady se na loukách buď pasou krávy anebo jsou využívány k rekreaci. Nic není zanedbané a zarostlé. V trávě kromě míčků najdete i houby, radost vyfotografovat!
Jestli je na dalším snímku ještě Rakousko nebo už Čechy, to vám nepovím, nepamatuji si to. Vím jen, že jsme sjeli opět na Josefsthal a mířili na Chlum u Třeboně a dali si malou svačinku borůvek, které tady rostou v nepřeberném množství opravdu všude.
V Chlumu jsme se stavili na obligátní kafe v kempu Kapřík na rybníku Hejtman, kde jsme stáli i při naší první návštěvě. Ovšem na kafe jsme si mohli nechat zajít chuť. Přijeli jsme do kempu krátce po dvanácté, to tady v bufetu začíná polední přestávka, která trvá do druhé hodiny odpoledne. To jsem jediný, komu přijde divné, že bufet má polední přestávku v čase obědů?
Naštěstí to není v Chlumu jediný podnik, zajeli jsme se podívat do restaurace na hrázi, kde jsme při minulém výletu už nenašli volné místo. Tentokrát jsme měli štěstí, nějaká místa volná byla a při pohledu do jídelního lístku i na stoly vedle nám bylo hned jasné, proč je tady tak narváno. Výborná nabídka, dobré ceny, skvělé porce a všem chutná! Škoda jen, že pro nás bylo na oběd moc brzo, takže jsme si objednali dvě kávy se šlehačkou, kterou tady opravdu nemají kupovanou ve spreji, ale domácí ze smetany. A Olinka si ještě objednala i ovocný pohár se šlehačkou, borůvky ale už došli, ale i ostatní ovoce bylo čerstvé, včetně ananasu. Tady vám nebudou uprostřed sezóny servírovat ovoce ze slazených kompotů, tady vám všechny lahůdky připraví opravdu čerstvé. Jen se bojím, že když jim tady tak dělám reklamu, že příští rok zase nebudou mít volná místa v restauraci, když budu chtít zajet na oběd 😀
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili severozápadně z Chlumu na Stříbřec, krásnou krajinou mezi rybníky. Navštívit památník Emy Destinové, která sem rád jezdila rybařit, jsme neměli v plánu, ale návštěva restaurace U Emy Destinové stojí za to. Výběr jídel není široký, ale jistě si i vy vyberete. My si dali klobásu, chutnala dobře.
Zdá se, že místo je hojně navštěvované cykloturisty, a po naší návštěvě se vůbec nedivím.
Je krátce po druhé hodině, to už končí i polední pauza v kempu u rybníka 😉 tak je čas pomýšlet na cestu zpět do našeho penzionu. Vrátili jsme se k vesnici, kousek před ní z našeho směru zahnuli na úzkou cestu doleva a mezi poli směrovaní na Stráž nad Nežárkou.
Kolem Stráže vede silně frekventovaná silnice z Třeboně na Jindřichův Hradec. Naštěstí v těchto místech je silnice i krajnice hodně široká a asi po kilometru u benzínové pumpy můžeme odbočit vlevo na starou silnici do města, kde je nesrovnatelně větší klid. Projíždíme městečkem a cestou pod zámkem se vracíme na hlavní silnici. Provoz je tady opravdu šílený, za ty dva týdny, co trávíme v Nové Bystřici, jsme odvykli od tohoto shonu. Široká silnice i krajnice ale najednou mizí, naštěstí je to jen asi 500 metrů před křižovatkou na Příbraz a tak rádi opouštíme tuhle asfaltku, i když to pro nás znamená malou zajížďku. Ale klid a bezpečí je lepší. Škoda, Stráž nad Nežárkou je zajímavá, ale trávit tady příští dovolenou rozhodně nebudu, tahle hlavní silnice silně omezuje cykloturistický potenciál městečka na minimum.
Projíždíme Příbrazí jen okrajem a hned zahybáme doleva, jakoby zpět na hlavní silnici. Těsně před ní je ale křižovatka a pravá odbočka nás přivádí k lesům, ve kterých tušíme stoupání zpět na Bystřici. Na značení si tady moc nepotrpí, takže u hájovny první křižovatce se držte vlevo, chcete-li jako my na Peršlág. Jinak si jenom objedete hájovnu a budete se muset vracet zpět.
Dále v lesích už jedeme podle mapy a ignorujeme značení pro pěší turisty, které by nás zavedlo sice na pěkná místa, ale v bažině se na kole jede obtížně. Raději pět set metrů šotoliny rovně do kopce, abychom přijeli na nám už známá místa z výletu do Jindřichova Hradce. Na první křižovatce „X“ si Olinka ještě nebyla jistá, ale když jsme přijeli na další v tvaru „T“, tak už byla doma.
Tady jsme si udělali menší přestávku, důvodem byl nespočet borůvek, na kterých jsme se dobrou půlhodinku hostili. Odsud to byl už jen kousek k Novomlýnskému rybníku.
Toto místo je českým protipólem nejsevernějšího bodu Rakouska. Uznáte, že jsme si nemohli nechat ujít možnost vidět toto místo i druhé strany hranice.
Na rozdíl od sousedů, tady je přístup po písčité, ale rovné cestě mezi stromy. A dojet se dá opravdu až na konec i na kole, o čemž svědčili stopy v písku.
Protože ale nejsevernější bod Rakouska není nejjižnějším bodem Čech, tak ještě pár cyklistických cílů je před námi 😉 V podstatě tady nic, kromě plechových tabulí a hraničních kamenů není a jen pamětníci víme, jak ostře střežené hranice byli… Teď je z toho jen místo na mapě, kam se občas zajede podívat nějaký cykloturista.
Asi sto metrů odsud stojí horský hotel Peršlág, přestavěny z bývalého objektu celníků a později pohraničářů. Tady jsme si udělali další, poslední přestávku dnešního výletu. Jak jinak, dali jsme si opět kvalitní kávu se šlehačkou 😉 Podle cenovek patří tento penzion k dražším v okolí, ale rozhodně ke kvalitním.
Byl před námi poslední úsek cesty domů. Od hotelu vedou dvě, jedna kolem Blanka a golfového hřiště a druhá přes Nový Vojířov. Zvolili jsme tu delší a hezčí, přes Vojířov. Kousek za penzionem začíná stoupání k vesnici, můžeme si cestu připomenut starším snímkem, foceno z opačné strany, od vesnice.
O něco dále už se cesta napojuje na trasu ze Sedla, kde jsme taky byli nedávno a věděli jsme že prudké stoupání nad Vojířovem je vlastně poslední před Novou Bystřicí. Slunce kolem šesté hodiny odpoledne hází takovéto dlouhé stíny.
Jak vyjedete na kopec, tak už vás čeká jenom sjezd do Smrčné a do Nové Bystřice. Až je to člověku líto, že už je doma, že tento nádherný den pomalu končí. Ještě je snad možné ho prodloužit po odložení kol a po převlečení se do „civilu“ procházkou po večerní Nové Bystřici, spojenou s návštěvou restaurace a dobrým jídlem.
Spolu se zajížďkami jsme najeli asi 70 km opravdu krásnou krajinou. Viděli jsme kopce i roviny, lesy i rybníky. Snad vám fotografie trochu naznačí zdejší krásnou přírodu a mapa nabídne návštěvu s osvědčenými trasami.
