Cyklodovolená 2014 V. – Do Jindřichova Hradce lesem tam a přes vesnice zpátky

V pondělí po snídani v penzionu jsme se vydali na plánovaný výlet do Jindřichova Hradce. Včera jsme město navštívili autem a poznávali jako pěší turisté, dnes jsme měli prozaičtější plány. Potřebovali jsme dovybavit naše kola nějakými doplňky a z internetového vyhledávání jsem věděl, že v Jindřichově Hradci je hned několik cykloprodejen-cykloservisů. A tak jsme si udělali hezkou vyjížďku.

Nechtěl jsem zkraje dovolené zdolávat moc velká stoupání, ani jsem nechtěl absolvovat celou trasu tam a zpátky po úplně stejné cestě. Proto jsem první část výletu volil spíše lesem.

Silnice kousek před horským hotelem

Silnice kousek před horským hotelem

Vyjeli jsme z Nové Bystřice na východ na Smrčnou a před Novým Vojířovem ve sjezdu opustili okresní silnici a pokračovali rovně, směrem na horský hotel Peršlák, na který najdete reklamu snad všude v okolí 😉 Tentokrát jsme hotelu nevěnovali žádnou pozornost a zastavili se až ve smrkovém lese asi kilometr za ním.

Borůvky tady rostou snad všude

Borůvky tady rostou snad všude

Nedalo se odolat a nenasbírat několik hrstí borůvek. Chutnali opravdu báječně a jistě neprozradím žádné tajemství, že jsme si kvůli nim neudělali zastávku naposled 😉

Chutnají báječně

Chutnají báječně

Po skvělém občerstvení jsme pokračovali dále lesem. Zastavili jsme se na chvíli na rozcestí, prohlédli si mapu i směrové tabule, škoda jen, že do Jindřichova Hradce to není 6 km, jak hlásá tabule, ze které upadla jednička 😉

Na některé fotografii najdete i  fotografa

Na některé fotografii najdete i fotografa

Celkem nás překvapilo, kolik cykloturistů za krátkou chvíli projelo různými směry. Setkávají se tady tři lesní cesty, hojně využívané cykloturisty.

Na rozcestí

Kolegy na kolech jsme potkávali prakticky celou cestu. Lesem se jelo krásně, vůně lesa nám připomněla, jak to kdysi vonělo ve Vysokých Tatrách, než v roce 2004 je postihla první kalamita. A co nedokonala větrná smršť a požár, to dokaličil člověk. Jak pronesla při jednom z výletů místními lesy Olinka: „Nechápu, proč Češi jezdí do Vysokých Tater, když tady mají tohle.“ Jízda v takovém prostředí jsou opravdové lázně pro plíce a jedna dovolená tady vydá za dvojí pobyt ve Starém Smokovci.

No i cesta lesem jednou končí a my se dostali na rozcestí u Nové Vsi. Projeli jsme vesnicí podle, jako všude tady, dobrého značení pro cykloturisty a přijeli do Malíkova. Začíná tady celkem prudký a dlouhý sjezd k městu, co může být pohodlné jen do té doby, než si cyklista uvědomí, že tudy zanedlouho pojede i nazpátek, tedy do dlouhého kopce.

Přejeli jsme frekventovanou silnici do Dolního Žďáru a vesnickou cestou v klidu jeli dál, auta byla od nás sice na doslech, ale jela si po své silnici. Zanedlouho už jsme viděli Jindřichův Hradec a jeho zámek nad rybníkem Malý Vajgar. Tentokrát jsme však s kolama do centra nezamířili, ostatně byli jsme tam včera a město si prohlédli.

Naším cílem byla prodejna pro cyklisty, o které jsme věděli, že je na ulici za nemocnicí. Resp. že jsou na té ulici tři prodejny. A tak jsme se propletli několika křižovatkami, vyjeli do kopce za nemocnicí a po pravé straně objevili první cykloprodejnu. Zkusíme, jestli tady mají vše, co potřebujeme.

Pan Pospíšil je velmi šikovný a ochotný člověk, jak na prodej tak na servis kol a má solidní výběr nejen kol, ale i příslušenství a náhradních dílů. Pronesl jsem mu svou žádost o doplnění výbavy našich kol a ochotně nám nabídl jejich umístění do prodejny. Začal jsem zdánlivě neřešitelným problémem. Olinka se za jízdy jen těžce dostává v novém rámu k láhvi s vodou, a u nás v prodejně mi řekli, že držák na bidony na řídítka se dnes už nevyrábí. Moc jsem tomu prodejci nevěřil a spoléhal na fundovanější machry, které mohu potkat na dovolené. Pan Pospíšil mi nabídl šikovný držák a ochotně ho i na Olinkino kolo namontoval. Současné podotkl, že na takový rám patří dolů jiný držák, než jsem já nechal namontovat u prodejce, tak jsme ho taky koupili. Teď se láhev vybírá i vkládá ne shora (kde není v rámu dost místa) ale z boku a oboustranný držák umožňuje zvolit, jste li pravák nebo levák. Olinka je levačka, i když jinak je to pravá holka na pravém místě @–)–

Dalším problémem bylo málo místa na řídítkách pro příslušenství, když už jednu pozici okupuje cyklopočítač, další odrazka, pak láhev a ještě by tam patřila slušná svítilna. A na vrch přijde malá brašna na drobnosti. Majitel hbitě sáhl na regál a ukázal mi „rozdvojku“. Tedy držák na řídítka se dvěma trubkami za sebou pro umístění doplňků. Žádost o montáž a přeložení kompjútru Longus B-3 a dodání svítilny ho nepřekvapila. Jen neměl další rozdvojku pro Olinku, ale prý do čtvrtka bude. Což se nám hodilo, neb jsme už věděli, že čtvrtek určitě do Hradce pojedeme, nejspíše autem.

Zůstala poslední maličkost. Nějaká brašna na horní rámovou trubku u řídítek, kam by se vešla peněženka, mobil, kompaktní foťák… Abych to měl vše pěkné u ruky a nemusel pokaždé lézt do velkých brašen na zadním nosiči po stranách kola. Taky jsem si mohl vybrat z několika modelů a za chvíli už byla brašnička na svém místě, uchycena suchými zipy. Ještě jsem poprosil pana majitele, zda by nám mohl zkontrolovat a případně dofouknout pneumatiky. Nezaváhal ani chvíli a za použití kompresoru upravil tlak na mnou požadované hodnoty. Na závěr jsem ho požádal ještě o redukci na galuskový ventil pro používání auto-hustilky. Jen láhev si Olinka nevybrala do nového držáku žádnou, neb se jí žádná barevně nehodila k novému kolu. Nevadí.

Zůstal poslední „test“, zda můžeme platit svými eury pomocí platební karty. Pan Pospíšil nezaváhal ani tady, ukázal mi terminál a požádal o moji kartu s delfínem. Zaplatil jsem tedy, poděkoval a mohli jsme vyjet. Kacířsky přiznám, že jen kousek do kopce do další prodejny bicyklů a příslušenství.

Prodejnu s logem Author nejde přehlédnout a trochu mě mrzelo, že jsme se svými koly Author nezkusili štěstí právě tady. Zatím co jsem já venku hlídal kola a studoval výlohu, Olinka si vybrala svou novou láhev. Já mezitím zjistil, že prodejnu a servis provozují dva podnikatelé, tedy spíš podnikatel a podnikatelka, proto tedy na mapách Google byly tady vyznačeny dvě provozovny. Další jsme tedy už nehledali a protože bylo po poledni, bylo načase se zamyslet, co a kde budeme jíst.

Na zpáteční trase, na konci Jindřichova Hradce, jsme si všimli směrové tabule k penzionu a restauraci Dobré časy. Odbočili jsme tedy vydat se prozkoumat, zač je toho v Hradci loket 😉 Vedle penzionu se nachází obora a můžete tady dostat chlazené maso ze zvěřiny. Jídelní lístek nás moc nenadchnul, i když interiér penzionu nevypadá zle a snaží se vypadat tak trochu rustikálně/selsky. Ovšem dančí guláš jsme si vychutnali s pocitem, že jíme sáčkovou polévku gulášovou z Prievidze, z konce socializmu. Zřejmě je připravován z podobných surovin, jako kdysi ona čas šetřící „dobrota“. Možná máme přehnaná očekávání a očekáváme na takovém místě poctivou selskou kuchyni bez glutamátu, škrobu na zahuštění a jiných šmaku-lád. Za mě můžu říct, že jsem nenašel důvod se sem kdykoliv vracet.

Cykloprovoz

Až do Žďáru cesta ubíhala hezky. Zejména když se můžete občerstvit dobrými švestkami nebo natrhat mateřídoušku do čaje na penzionu. Cesta je opravdu frekventovaná, každou chvíli nás někdo míjel nebo se taky zastavil ochutnat pár švestek.

Cykloprovoz

Za Žďárem nás čekal kopec do Malíkova. Hledal jsem očkem, zda neuvidím ve vesnici hospodu, terasu, možnost zastavit se na kafe, ale nic. Musel jsem si nechat zajít chuť. Dojeli jsme tedy do Nové Vsi, kde jsme ale opustili značenou cyklotrasu, neprojeli vesnicí, ale odbočili na jejím začátku vlevo a po asi kilometrové jízdě lesem se objevili na křižovatce. Silnici jsme projeli křížem a opět vjeli do lesa, abychom po chvíli dojeli do vesnice Sedlo. Na křižovatce nás upoutala reklama na restauraci, která nás nasměrovala na starou školu, sloužící jako víceúčelový objekt pro volby i jako hospoda. Tady jsme si teda ty dvě kávy objednali a nechali si je podat přes zamřížované okno ven, kde jsme seděli na zahrádce. Kafe nebylo zlý, ani moc nestálo a celý čas na mne dýchala atmosféra možná konce šedesátých let. Jako bych se viděl ve filmu s Hanákem, spíš jeho dcerou v hospodě, Rebelové. Sem bych se klidně vrátil, ale už jsme kolem neprojížděli.

Do hospody přijel další cyklopár, dali jsme pár slova a vypadlo z nich, že do České Kanady jezdí už dvacet let. Tenkrát jsme jim ještě nerozuměli proč, když v Čechách je tolik krásných míst na cykloturistiku a tolik jsme jich ještě neprojeli, ale Českou Kanadu jsme si oba zamilovali a dnes se jim už nedivím. Sami totiž vážně uvažujeme, že příště si dovolenou tady zopakujeme. A dnes už i víme, že bychom nebyli v penzionu jediní, kteří jezdí pravidelně. Zdejší kraj má fakt něco do sebe 😀

Po kávě a odpočinku nás čekali poslední kilometry domů. Následující vesnicí je Nový Vojířov, za nimž v táhlém stoupání se zprava napojuje cesta k hotelu Peršlák, kam jsme ráno směrovali cestou do Jindřichova Hradce.

Malebnou krajinou

Cesty jsou tady pěkné, i když úzké, alespoň tady těch pár aut, co se po nich pohybuje, nejezdí moc rychle. A cyklista si může vychutnávat krajinu i při táhlém stoupání. A pokud vyjedete nad Vojířov, tak už jste v Smrčné a odtud je to jen kousek a skoro po rovině do Nové Bystřice, kde hned na začátku můžete k večeři využít restauraci na křižovatce pod náměstím, nebo se vrátit do svého penzionu či využít jinou restauraci ve městě.

Pondělní výlet se nám vydařil a hlavně jsme objevili naprosto skvělý cykloservis, kde se nemusíte ani vy bát nechat své kolo na opravu nebo dovybavení. Oběd sice nebyl nic moc, ale recesisticko-nostalgická káva nám to vynahradila 😉 A projížďka lesy nebo loukami České Kanady se prostě nezapomíná.

A na závěr obligátní mapa našeho pondělního výletu:

Route 2 791 379 – powered by www.bikemap.net


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 280 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *