„… mráz, zima a chlad!“ jsem si zpíval skoro celý den na tomhle výletě refrén ze známé písničky: „Mám malý stan“ – a nohy tak dlouhé, mě na nohy táhne, snad že všech stran. No jenže po úterním deštivém dnu vypadala předpověď počasí na celkem solidní den. Sice teploty kolem 15°C, ale bez deště, i když zamračeno. Tak jsme se teple oblékli a vyrazili z Nové Bystřice severovýchodně objevovat krásy České Kanady.
Vyjeli jsme z našeho penzionu „Apartmány Sluníčko“ a zahnuli vlevo po silnici směr Slavonice. Cesta je tady spíše rovinatá, po pravé ruce je vesnice Albéř, vlevo jsou postupně za sebou dvě odbočky na Kunžak. První vede přes Hůrky, druhá na Blato a Matějovec, pro dnešní výlet jsme zvolili tu druhou. Je to silnice méně frekventovaná, takže tam mají cyklisté větší klid. Za křižovatkou začíná silnice mírně stoupat, takže nás trochu zahřála. Někde před Klenovou jsme se zastavili, protože na louce rostla krásná houba, neodolal jsem a udělal obrázek.
A když už jsem v ruce fotoaparát, zvěčnil jsem i Olinku a oblečení, pro tento den více než vhodné. Dlouhé teplé kalhoty, bunda a samozřejmě čelenka na čelo a uši, protože ve sjezdu bylo počasí na uších docela znát 😉 A jak Olinka nemá ráda rukavice, tak dnes si je brala.
Kousek za Klenovou, v místě zvaném „Rožnov“, je bizoní farma. Na trasách v okolí je vidět několik reklamních poutačů. Protože pro nás Evropany je to přece jen dost exotické zvíře, nebyli jsme jediní, kdo se zastavili podívat a fotografovat.
Zřejmě někomu nestačí se jen dívat
Na první pohled je znát, kdo tady všemu vládne
Pokochali jsme se a pokračovali dál. No moc daleko jsem nedojeli. Z těch mračen nad námi začala padat voda. Na chvíli jsme se zastavili kousek za farmou na rozcestí a schovali se pod strom. Zdálo se, že jde jen o malou přeháňku a ve chvilce bez vody jsme pokračovali dále. Nepromokavé bundy jsme nechali v brašně a jeli dál tak, jak jsme byli oblečeni.
Ta voda byla ve vzduchu, nedá se říct, že by pršelo, spíše mrholilo, ale takové drobné kapky, že snad nešlo je vidět, zato cítit je bylo na tvářích. Občas nic, občas zase ta zima na nos i ruce. Dojeli jsme do obce Matějovec a pokračovali téměř čtyřkilometrovým sjezdem do Českého Rudolce. Nedávno tady položili krásný nový asfaltový koberec, nebýt té zimy, byla by to paráda.
Hned na začátku Rudolce jsme opustili „hlavní“ a vzali to doprava, projeli jsme tak vesnici a a trochu se porozhlédli. Až jsme zase dojeli na „hlavní“ a tady se nám naskytl pohled na zámek, který má přezdívku „Moravská Hluboká“.
Zámek prochází postupnou rekonstrukcí, je v držení soukromé firmy, prý z Brna. Hned vedle je budova místního Infocentra kombinovaná s bufetem/kavárnou a s venkovní terasou. Protože se zase schylovalo k dešti, nechali jsme kola venku a okusili zdejší pohostinnost. Uvnitř příjemně hřála krbová kamna, a my si objednali obligátní dvě kávy. Prohlídl jsem si nabídku pohlednic, suvenýrů i map, nic nového mi ale nenabídli, pro zdejší kraj je asi opravdu nejvhodnější mapa od SHOCARTU, kterou jsme už měli v brašně.
Při popíjení horké kávy a čekání na lepší počasí jsme potkali krajana, přijel se synem od Nitry, a pronesl: „Život cyklistu je o daždi, protivetre a jazde do kopca.“ Tak zrovna s tím deštěm bych celkem nesouhlasil, zatím jsem ani jednou nezmokl a nechtělo se mi ani dnes. Nechali jsme je teda odjet do toho nečasu a sami si počkali, až na ten kopec, co nás čeká, se to trochu venku vyjasní.
Zdrželi jsme se asi ještě půlhodinu, zatím jsem si přečetl několik infopanelů, zejména o zámku a jeho pohnuté historii i devastaci za socializmu. Patří k němu i další dva objekty, v jednom z nich, dobře zrenovovaném, jsme se právě nacházeli.
Pár set metrů od Infocentra v Českém Rudolci, u kostela, prodejce nabízel různé druhy ovoce. Olinka vybrala pár švestek a broskví na posilněnou v tomto počasí, poté jsme projeli vesnicí a odbočili před koncem doleva na Radíkov. Silnice mírně stoupá, opět jsme zdolávali kopec a tím se trochu zahřáli. Ovšem daleko více za Radíkovem, směrem na Nový svět. Osada se zajímavým názvem. Za další osadou Terezín jsme dosáhli nejvyššího bodu dnešního výletu, 721 metrů nad mořem.
Krajina je tady opravdu malebná a je radost tady jezdit na kole. Na křižovatce na Zvůle jsme se na chvíli zastavili, borůvky lákají 😉 A taky je tady spousta hub. Takže zase mám pro vás pár fotek.
Některé rostou i na místech, kde byste je určitě nečekali.
A některé mají opravdu zajímavé tvary.
Posilněni lesním ovocem jsme se začali přibližovat ke Kunžaku. Silnice je tady celkem cyklisticky frekventovaná. I v chladnějším počasí je tady hezky a opravdu radost jezdit.
Těsně před Kunžakem se na levé straně ukázala kopule hvězdárny.
Silnice začíná prudce klesat a po krátké chvíli jste už ve městě.
Kunžakem jsem několikrát projížděl autem na služebních cestách, vždy mimo letní turistické sezóny a vždy časně ráno. Pamatuji si jen, že „v Kunžaku končí Vysočina“, jak jsem se dozvěděl v Dačicích a opravdu, na podzim ranní mlha končila asi uprostřed města. Jak to ale vypadá mimo hlavní silnice, to jsem až do tohoto výletu nevěděl.
Na vjezdu nás upoutala reklama na italskou restauraci, tak jsme tedy zahnuli doprava do centra Kunžaku, že se podíváme. Mapy na poutačích však nejsou příliš přesně a správné orientované, takže když jsme objevili zajímavou hospůdku se dvorkem s možností parkování kol, nezaváhali jsme. Z jídelního lístku jsme si vybrali, dobře se najedli a vydali se prozkoumat zbytek Kunžaku i možnosti dobré kávy.
Tedy opravdu dobré kávy se šlehačkou. Se šlehačkou ze smetany, připravované klasickým způsobem. Ne ty kupované pěny z rostlinného oleje, které nám často nabídli. Cukrárna na náměstí, kde se připravovali kolotoče zřejmě pro víkendový jarmark, nás nenadchla ani svým vzhledem ani svou nabídkou. Nakonec jsme našli i onu propagovanou italskou restauraci, ale skutečnost byla na hony vzdálená naší představě italské restaurace, či restaurace vůbec. Hospoda s nabídkou bez nápadu. Není čeho litovat. Asi jako celého Kunžaku. Celé město v nás zanechalo dojem laciného malého města, které podruhé vidět nemusíme.
Protože jsme do Kunžaku sjeli z kopce, z města jsme se na jih museli opět do kopce vyštverat. Do Nové Bystřice to není daleko, a z Kunžaku celkem kvalitní silnicí.
Chuť na dobrou kávu nás neopustila ani při výjezdu do nadmořské výšky kolem sedmiseti metrů. Naštěstí v obci se zajímavým názvem Kaproun je u rybníka celkem příjemný bufet, tuším „Kapřík“ se jmenuje, nebo tak nějak. Jenže „šlehačku“ pouze kupovanou ve spreji… Zkusili jsme to o dům dál.
Tady jsme se dozvěděli, jak je kam odsud daleko, ale na Olinkinu otázku na šlehačku se jí opět dostalo odpovědi „Kupovaná ve spreji“ a na její zamítavou reakci na vídeňskou kávu s touhle syntetickou přísadou další perla: „Tak si objednejte něco jiného nebo si to objednejte někde jinde.“ Poslechli jsme doporučení obsluhy/vedoucího/majitele a to i při příštím průjezdu Kaprounem. Na sever od Bystřice je to vůbec nějaké divné 🙁
Další vesnicí je Klenová. Tady jsme se vrátili na silnici, kterou jsme se ráno vydali na Matějovec. Po příjezdu ke železničnímu přejezdu Jindřichohradecké úzkokolejky jsme ale nepokračovali přímo do kopce na Albéř, ale zahnuli doprava (podle značení silnice na Novou Bystřici) trochu delší trasou přes Hůrky. A udělali jsme dobře. Právě ve vesnici se zase rozpršelo, ale naštěstí je hned u křižovatky autobusová zastávka se sice dost poničenou, ale funkční čekárnou. Schovali jsme alespoň sedla a řídítka našich kol a i sebe pod střechu a asi hodinu si povídali, než déšť ustal.
Pak už nás čekal opatrný sjezd mokrou silnicí na křižovatku před Novou Bystřicí, kde už je to od benzínky opravdu kousek do penzionu. To se mi i při dalších cyklotoulkách Českou Kanadou líbilo, že ať už jste tady kdekoliv v naprostém tichu přírody, stačí pár šlápnutí, přejedete přes hrb a najednou jste ve městě, s vymoženostmi civilizace, včetně obchodů, restaurací nebo horké sprchy v penzionu.
Takhle tedy probíhal náš snad nejhorší cyklovýlet letošní dovolené. Ještě že na cyklopočítači na řídítkách nemám teploměr, to by mě asi trefil šlak. Naštěstí Olinka nakoupila i teplé a funkční prádlo i vrchní oděv, takže jsme i v takovém pro cyklistiku ne moc příznivém počasí vše zvládli bez problémů a bez újmy na zdraví, zejména jsme udrželi v suchu a teple naše páteře, aby jsme po dovolené nebo snad v jejím průběhu nemuseli řešit pohotovost, neurologa či snad léky proti bolesti zad a na uvolnění svalů.
O oblečení, které používáme, se rozepíšu v některém z příštích článků.
I když měla tato trasa skoro stejnou délku, jako předcházející výlet do Jindřichova Hradce, přece jenom o stovku více výškových metrů (630) bylo trochu znát. Ani dnes nechybí obligátní mapa trasy, kde jsme se to toulali a viděli všechny ty houby a jiné zajímavosti zdejší krajiny.
