Patříte i vy mezi fanoušky, kteří aktivně sledují cyklistický závod Tour de France? Obdivujete vytrvalost cyklistů, nádhernou francouzskou krajinu? Potom je pro vás červenec skutečným sportovním svátkem.

Poprvé cyklisté na závod kolem Francie odstartovali už v roce 1903. Proto v letošním roce slaví už 111 let své existence. Naproti tomu ovšem nejde o 111. ročník, protože pořádání závodu narušily během 20. století dvě události – první a druhá světová válka.

Ze začátku měli na mušce konkurenci

Závod se samozřejmě v průběhu doby vyvíjel. Roku 1903 ho zakládá Henri Desgrange, vydavatel novin L´Auto, které přetrvaly až do současnosti, ovšem pod jiným názvem. Dnes se jmenují L´Equipe a L´Auto je vlastně předchůdcem tohoto titulu. Závod tehdy měl propagovat Desgrangův list a zároveň tvořit konkurenci pro další závod mezi Paříží a Brestem. Ten sponzorovaly konkurenční noviny Le Petit Journal, a aby té konkurence ještě nebylo málo, další závod mezi Bordeaux a Paříží pro změnu patřil novinám Le Vélo. Ze začátku byla Tour de France nepřetržitým závodem zaměřeným na vytrvalost. Účastníci spali kolem cest, po kterých probíhala trasa závodu, a měli zákaz přijímat jakoukoli cizí pomoc. V současnosti už samozřejmě průběh vypadá trochu jinak.

Bez pomoci už se neobejdou

Kolem cest už se samozřejmě nebivakuje. Naopak ale kolem cest závodníky se zájmem sledují fanoušci a cyklističtí nadšenci, a to zejména v městečkách a vesnicích na trase závodu. Závod se dělí do etap a pro každou z nich je vyhrazený jeden den. Účastníci mohou využít cizí pomoc, k dispozici je pelotonu několik doprovodných vozidel. Ty podávají informace o průběhu závodu, zajišťují pití a jídlo a samozřejmě také v případě potřeby mechaniky. Jsou zde vozidla organizátorů závodu i vozidla jednotlivých týmů, z nichž pocházejí závodníci. Větší část závodu se odehrává na francouzském území, ovšem zajíždí se i do okolních států nebo dokonce do nesousedících zemí.

Pravidla zamezují nehodám

Průběh závodu charakterizují různé typy etap od rovinatých, přes horské, časovky a to buď jednotlivců, nebo týmů. Zatímco rovinaté etapy charakterizuje jízda celého pelotonu pohromadě, v horských etapách se více trhá.

Platí pravidlo, podle kterého jakmile závodník dojede do cíle a má ztrátu menší než jedna sekunda, počítá se mu stejný čas, jako předchozímu jezdci. To platí i u dalších jezdců. Takže vlastně potom všichni z pelotonu získávají stejný čas jako vítěz. Na špici ovšem probíhají souboje sprinterů. Není to kvůli zlepšení času, ale kvůli bodům na zisk zeleného trikotu nejlepšího sprintera. Sprinterské body se rozdělují první dvacítce. Uvedená pravidla mají zabránit hromadným spurtům, které by byly velmi nebezpečné a způsobily by hromadný kolaps a zranění. Pokud také cyklista upadne v menší vzdálenosti před cílem než jeden kilometr, získá stejný dojezdový čas jako skupina, v níž jel před pádem. Díky tomu nebude trestán za nehodu při spurtu, která by zmařila jeho celkový výkon.

Časovky a barevné trikoty

Při časovce jednotlivců startují účastníci za sebou ve dvouminutovém intervalu a jedou obráceně, tedy ti z prvních míst startují až jako poslední a většinou dokonce s tříminutovými intervaly. Nemusí to ale platit vždy stejně, někdy startují například s odstupem minuty a ti nejlepší se dvěma minutami. Při časovce týmů jede celý tým pohromadě. V jeho čele se střídají jezdci.

V rámci závodu se jede několik soutěží, které se označují barevným trikotem. Žlutý trikot má vedoucí jezdec závodu a na závěr je vyhlášen nejlepším jezdcem a celkovým vítězem. Vítězí jezdec s nejmenším součtem časů. Zelený trikot náleží jezdcům za sprinterské body.