Po nedělním výletě autem jsme zatoužili opět sednout na kola a vychutnat si zdejší krajinu. Našemu záměru byla nakloněna i příroda a počasí se vyjasnilo, tak jsem naplánoval výlet na hrad Landštejn, který je opravdu kousek od Nové Bystřice a taky další vyhlídkové místo, kolem kterého už jsme jednou jeli. Takže si Českou Kanadu prohlédneme nejen ze sedel bicyklů, ale taky se na ni podíváme pěkně shora.

Vyrazili jsme po snídani směrem na východ na Klášter, kde jsme opustili hlavní silnici a odbočili na Landštejn. Kousek za křižovatkou nás v lese upoutala informace o bunkrech z první republiky, podobný systém opevnění jsem viděl i v Orlických Horách. Protože mě historie vojenství celkem zajímá, na chvíli jsme odbočili do lesa a po pár metrech jsme stáli před celkem udržovaným bunkrem.

Bunkr má vyznačené otevírací hodiny. Před námi tu byl otec se synem, průvodce jim ukazoval vnitřek bunkru i vyprávěl kus historie systému opevnění, kterou ale já celkem dobře znám i z jiných míst České republiky, tak jsem si zatím udělal pár obrázků bunkru i přírody kolem. Když otec se synkem odešli, nabídl nám průvodce prohlídku vnitřku bunkru za osmdesát korun za dvě osoby. Koukl jsem se na velikost bunkru a vzpomněl si na prohlídku pevnosti Hanička v Rokytnici v Orlických horách a pánovi poděkoval. Čekal nás ještě kus cesty a ještě kus historie tohoto kraje.

Hned za bunkrem nás čekalo ostré stoupání do celkem slušné výšky, takže přišel čas sundat si bundy. No radši jsme je jen rozepli a nechali na sobě. A dobře jsme udělali. Hned následovalo prudké klesání, abychom těsně před hradem opět museli nastoupat ztracené výškové metry!

Nakonec jsme vystoupali do vesnice Landštejn, která leží u hradu a zjistili jsme dvě věci. A sice, že i když je pondělí a většina hradů a zámků má v tento den zavřeno, tak kastelán nás do hradu pustí. Ale asi až za hodinku, když dokončí vysokozdvižná plošina opravu fasády nad branou. Nebyli jsme tady sami, podívat se na hrad a zejména z hradu přijelo celkem dost turistů na kolech i autama.

Přišel tedy čas na první dnešní kafe. Kousek pod hradem je hotel a restaurace Landštejnský dvůr. Venku na terase jsme ale byli jedinými hosty. Záhy jsem zjistil, proč. Jelikož obvyklý problém šlehačky tady řeší kupováním sprejů, objednal jsem turka pro sebe a laté pro Olinku. Platil jsem něco přes stovku. Musím říct, že kafe nebylo špatný, ale měl jsem už i levnější. Řeknu vám, že v tomto hotelu bych bydlet asi nechtěl.

Dopili jsme a vydali se opět k hradu. Práce na fasádě ještě pokračovali, ale pokladna už byla otevřena a pár turistů už na hradě. Prohlídka hradu za sedmdesát korun na osobu je volná, bez průvodce a pevného řádu, což mi vyhovovalo. Těšil jsem se na fotografování hradu, Olinky na hradě i pohledů z hradu. Jednak mé zajímá historie, líbí se mi Olinka a taky jsem chtěl pokračovat v učení se ovládání své nové zrcadlovky Nikon D 5100.

I když prohlídka probíhá bez průvodce, bez informací nezůstanete.

A jako na každém správném hradě se tady i dost nachodíte. I když mi můj lékař doporučuje jezdit raději výtahem, než chodit po schodech, tři roky od operace bederní ploténky už jsem vystoupal na mnoho hradů či věží. I když svoji páteř neberu na lehkou váhu, sportuji a cvičím, tak si výstup nenechám ujít. Samozřejmě se koukám pod nohy a neriskuji. Na operační stůl se mi určitě nechce.

Ony ty výhledy se vám nakonec vždy vyplatí. Tohle je pohled z nižší věže Landštejna.

A taky pohled na tu věž.

Takhle nějak vypadal hrad Landštejn v minulosti.

Těch schodů do hlavní věže je ale opravdu dost 😉

Zato nahoře to opravdu stojí za to! Nám vyšlo počasí, byla opravdu krásná viditelnost a tak jsem fotil s nikonem nejen na blízko, ale i využil naplno ohniskové vzdálenosti 300 mm svého objektivu.

Že je Landštejn v podstatě zřícenina, to je vidět hlavně seshora.

Ale i tak je to krásný hrad a hlavně krásné vyhlídky do krajiny. A tam dole, tam někde jsou i naše kola. Alespoň by měla být…

Je dobře, že rady žádný průvodce na turisty nespěchá a všichni si můžou dosyta dopřát krásných pohledů do krásné České Kanady.

Ovšem ne každého „bere“ historie naší země, občas natrefíte i na nudícího se potomka. Ještě že máme ty internety a chytré telefony 😀 Ovšem kam může dospět národ, jehož členové nemají ponětí o své historii? Ani je to nezajímá?

Část hradu je ale přece jen obydlena. Kastelán tady bydlí se svojí rodinou, takže se může o svůj hrad stále a dobře starat.

Ještě než opustíte areál hradu, můžete vlevo navštívit bufet a občerstvit se, nebo strávit hezkou chvilku odpočinku vpravo v hradním příkopu, proměněném v park s lavičkami.

My jsme si vybrali ten příkop, protože kávu jsme měli nedávno a do oběda nám ještě nějaký čas chyběl. Podle plánu jsme sjeli z kopce do Starého města pod Landštejnem. Trochu jsme se po městě porozhlédli, ale nic nás nezaujalo ani hlad jsme moc neměli, takže jsme Bikepark a Bikebar nechali tak a pokračovali opět do kopce na Stálkov. Zde se tvar cesty lomí, do Českého Rudolce se jede spíš z kopce a většinou v příjemném lese, takže nám cesta pěkně ubíhala.

V Rudolci jsme se stavili na oběd. Ovšem ne v Infocentru, kde jsme minule měli v dešti přestávku na kávu, ale kousek dál jsme navštívili restauraci s terasou.

Po výborném obědě jsem se seznámili s majitelem nového elektrokola se středovým pohonem Bosh, zajímal jsem se hlavně o reálný dojezd. Protože ho majitel měl tak měsíc a jezdí tak do 40 km denně, tak jsem se toho moc nedozvěděl. Krom toho, že mu chutná pivo. Obědval kousek od nás a pivo si po obědě dal.

Pokračovali jsme dál zajížďkou přes Markvarec, kde jsme se napojili na hlavní silnici Dačice – Kunžak. Až do Kunžaku jsme ale nejeli, naším cílem byl Valtínov, či spíše odbočka vlevo na rozhlednu U Jakuba. Musím říct, že jsme se hodně zapotili. Za odbočkou je kousek parkoviště pro osobní auta a i když tabule hlásá „rozhledna 300 metrů“, tak mám pocit, že je to jen vzdálenost k parkovišti od tabule, anebo z cedule upadla číslice, minimálně jednička před trojkou.

V jednom místě mezi parkovištěm a rozhlednou je to ale takový krpál, že jsme toho měl po třiceti kilometrech dnes už fakt plný zuby a radši jsem z kola sestoupil a asi sto metrů ho tlačil. Hanba nehanba. Pak jsme opět šlápli do pedálů a ten necelý kilometr pod věž dojeli.

Místo je to známé a vyhledávané, opět tady byla spousta cykloturistů i pěších/autem. Zaparkovali jsme u jednoho ze stolů a po krátkém odpočinku i doplnění tekutin se vydali stoupat nahoru na rozhlednu U Jakuba pokochat se krásnými výhledy do České Kanady. Dnešní počasí takovým zážitkům opravdu přálo.

Věž je vysoká 40 metrů a je ze dřeva. Tuhle informaci už jsem měl před výletem, ale nedokázal jsem si představit, jak může vypadat čtyřicet metrů vysoká věž ze dřeva. Tajemstvím je, že je z dřeva lepeného a kombinovaného s ocelovými pozinkovanými prvky.

Před výstupem na věž a před zakoupením vstupenky si můžete přečíst pár informací o rozhledně.

A pak už vás čekají desítky a desítky schodů až do nebe. Téměř.

Konstrukce věže je úchvatná.

Výhledy na vás čekají i na každém mezipatře, kde si můžete odpočinout a současně začínat vnímat krajinu kolem vás a pod vámi z jiné perspektivy.

Například i zajímavý stín rozhledny.

Nebo můžete obdivovat rozhlednu samotnou.

Věděli jste, že si můžete nechat umístit reklamu na některý z (volných) schodů rozhledny?

Jednotlivé stupně jsou očíslovány.

Ještě nejste úplně na vrcholu rozhledny a už se vám nabízejí úchvatné pohledy.

I pohled dolů na schody může být zajímavý.

Příjezdová cesta k rozhledně při pohledu seshora.

Abyste věděli, na co koukáte, jsou na každou stranu připravený popisné tabule. A je opravdu vidět až do dálky 40 kilometrů, až do Rakouska.

Poslední schody už mají své stálé sponzory.

Olince se na rozhledně líbilo.

Mě taky. Ostatně jsem tenhle výlet sám naplánoval 😉

Ještě poslední pohled do dálky a je čas sestoupit dolů. Čeká nás ještě pořádný kus cesty.

Ten čeká ale i na ty, co stoupají nahoru na rozhlednu.

Spodní část rozhledny je obložena přírodním materiálem.

Když jsem sešli dolů z rozhledny, setkali jsme se s naším elektrickým cyklistou z Rudolce. Opět si dával pivo. O výstup na věž neměl zájem, dopil a odjel. Zajímavý způsob trávení volného času i cykloturistiky.

Kousek od nás seděla parta asi v našem věku a paní pochválila Olince sedlo na jejím kole, moc se jí líbilo. Její sedlo ji prý tlačí. Tak jsem paní řekl, že asi nemá dámské sedadlo anebo nemá dámské kolo. Prý má, ale stejné ji to tlačí. Načež jsem prohodil, že tyto kola máme nová a asi 200 kilometrů testovacích jízd trvalo, než jsme našli správné nastavení pružení předních vidlic i správnou výšku a vzdálenost sedadla, aby bylo vše v pořádku, ať si zkusí posunou sedlo o půl centimetru, možná najde vhodnější polohu pro sebe.

Byla překvapena, že přední pružení se dá štelovat, ona jen používá blokování pružení nebo ho odemyká, podle terénu. Když jsem si řekl, že je to zbytečné, pokud není závodník, tak jsem zaregistroval nevraživý pohled jejího manžela. Stejně jsem ji ale řekl, že ať zkusí s tím sedlem pohnout anebo koupit jiné, pokud jí nevyhovuje tvar. Manžel pronesl něco v tom smyslu, že kolo má dobré, ať nevymejšlí… V duchu už asi viděl ty peníze, co bude muset do své manželky zase vrazit…

Před další cestou jsem se podíval do mapy a vymyslel „náhradní plán“. Aby jsem nemuseli sjet dolů do Valtínova a po chvíli se zase šplhat na kopec na „naší“ stranu hřebenu, chtěl jsme využít síť lesních cest na hřebeni a projet to tudy. Záhy jsme ale narazili nejen na značky zákazu vjezdu, ale i na rampy. Nejsem drzý cykloturista, respektuji značení i soukromý majetek, tak jsme místo dvou odboček vlevo, které přicházeli do úvahy, jeli vpravo po asfaltové cestě. Po prudkém sjezdu k nějakému rybníku jsme s Olinkou prozkoumali další tři cesty, které přicházeli do úvahy, protože vracet se strmě nahoru k rozhledně se nám nechtělo, my elektromotor na kole nemáme 😉

Dojeli jsme téměř do Valtínova. Téměř proto, že lesní cestu zatarasila brána a plot kolem. Vesnici sem viděl, ale se k ní nedostal. No ale teď se mě tuplem nechtělo vracet nahoru! Viděl jsem ale ve svahu vlevo nějaké stopy, jako by od kol, tak jsem se vydal na průzkum a objevil jsem, že tudy jezdí i chodí více lidí. Vyjeli jsme po louce a pak sjížděli podél plotu až na plochu, která kdysi zřejmě sloužila jako odkladiště pro zemědělské družstvo. Hledal jsem plot, bránu či známky pohybu psa, abych byl na vše připraven, ale naštěstí krizový scénář se nekonal. Projeli jsme kolem nějakých skladišť a dostali se na hlavní silnici.

Zdálo se, že plot a brána přes starou lesní cestu je nového data, zřejmě nedávno vzniklá soukromá firma. Nejde mi do hlavy, jak si někdo může jen tak uzurpovat právo zavřít lesní cestu a znemožnit tak pohyb jiným lidem. Proto pokud budete na rozhledně u Jakuba, vracejte se cestou, kterou jste přijeli, ať se nedočkáte podobného nepříjemného překvapení.

Protože jsem místo Nového Světa anebo Terezína skončil ve Valtínově, věděl jsem celkem přesně, co bude následovat. Prudké stoupání od Zvůle na silnici, kterou jsme nedávno projížděli za Terezínem a kde jsme se tak nadlábli borůvek. Protože ale bylo už celkem dost hodin, pro dnešek nepřicházeli borůvky do úvahu.

Takže jsem za Valtínovem odbočili doleva na Zvůle, projeli vesnicí i kolem autokempingu a začali šplhat do prudkého kopce. Naštěstí není moc dlouhý a za chvíli se před námi objevila křižovatka v lese, Olinka si vzpomněla i na borůvky i na fotografovaní hub, obojího je tady opravdu požehnaně. Po pětistech metrech jsme ale silnici opustili a zabočili doleva na lesní asfaltovou cestu, směrující k bizoní farmě Rožnov.

Cesta vede lesem a po vystoupání ze Zvůle už je to více méně jen po rovině, takže příjemná vyjížďka. Ale až k bizoní farmě jsem nechtěl dojet, ostatně tu už jsme viděli minule. Dojeli jsme po dvou a půl kilometrech na křižovatku lesních cest a odbočili vpravo na Kaproun. Tam je to asi dva kilometry po asfaltu, pak kilometr po štěrku a na konci už jsme jeli jen po kolejích v trávě. Nemít mapu Jindřichohradecka, bál bych se, že jsem zabloudil 😉 Naštěstí jsme po pár stech metrech objevili známky civilizace a ocitli se ve vesnici Kaproun.

Zdála se nám nějaká známá, až jsme si vzpomněli na penzion, kde nám doporučili si objednat někde jinde, když se nám nelíbí jejich šlehačka do kávy z rostlinného oleje ve spreji 😀 Jasné, Kaproun leží na silnici z Kunžaku do Nové Bystřice.

Z Kaprounu do Nové Bystřice je to jen deset kilometrů, tedy něco přes půl hodinky jízdy na kole. Protože ale jsme po hlavní tudy jeli před pár dny, měl jsem to naplánované přes vesnici Senotín, co je zajížďka jen asi kilometr. Tak jsme na konci vesnice odbočili doprava.

Z kopce se jede lehce, horší je to nahoru. Zejména když už máte za sebou takový výlet, jako dnešní a taky dva výstupy na věže v Landštejně a u Jakuba. Pocítili jsme to za Senotínem, když jsme se museli šplhat do Hůrek. Nedávno jsme Hůrkami projížděli a na zastávce autobusu se schovali před deštěm. Dnes déšť nehrozil, zima nám taky nebyla v našem oblečení. Zato jsme si prohlédli celé Hůrky a pěkně z malé rychlosti 😉

Z Hůrek je to jen kousek a z kopce a jak jsme psal minule, jednu chvíli jste v překrásné přírodě a v druhou chvíli najednou v Nové Bystřici a u penzionu. Přijeli jsme krátce před setměním, akorát na večeři v některé z místních restaurací, a i když fyzicky trochu unaveni, plni hezkých zážitků. Kromě zblízka jsme si přírodu České Kanady prohlédli i z výšky a pokud tady budete pobývat, rozhodně Landštejn ani rozhlednu u Jakuba byste neměli vynechat. Obě místa stojí rozhodně za to!

Na závěr přikládám mapu našeho dnešního putování.