Povzbuzen najetými kilometry na Mikulovsku a snad i vzrůstající kondicí jsem naplánoval výlet na hrad, který se nám ukazoval téměř na všech výletech po okolí. Věděl jsem, že dokud k němu nepřijedu, nebudu mít klid. A tak jsme po snídani na penzionu zamířili, jako obvykle, k nádraží a pak dál k česko-rakouské hranici s houpačkou. Pak už jsme ale jeli úplně novou trasou.
Hned za hranicí jsme na křižovatce zahnuli doleva na vesnici Ottenthal a plynule přejeli do Guttenbrunnu. Tady se začalo ukazovat, že dnešní výlet bude kopcovitý a v nohách to začínalo být cítit. Zatím jsme jeli skoro pořád jen po rovinách, pokud nepočítám přejezd Pálavy do Milovic. Po pravé ruce jsme měli výhled na hrad Falkenstein a při sjezdu do stejnojmenné vesnice nám bylo fajn, ale současně nám bylo jasné, že si ty ztracené metry budeme muset zase vystoupat. Ve vesnici jsme našli směrovku k hradu a začali stoupat do prudkého kopce, až jsme dojeli až k bráně hradu.
Chvíli jsme se zde zdrželi a pak pokračovali dál. Sjezd do Poysbrunnu byl fajn, ale pak opět na nás čekalo stoupání směrem k hlavní silnici. Daleko pohodlněji ho vyjeli dva důchodci na elektrokole, kteří nás pozdravili a jeli si dál 😉
Na hrad Falkenstein je krásný pohled ze všech stran. Ale daleko víc těší, když víte, že jste zvládli výjezd naň. Ale stejně hezký pohled je z Rakouska i na Mikulov pod Pálavou.
Hlavní silnici jsme křižovali a dál jeli okreskou, opět zase z kopce, až do vesnice Hernbaumbgarten. Původně jsem chtěl jet na Katzelsdoft a tak na Moravu, ale kilometry a hlavně nastoupané metry už jsme celkem dost cítili, tak jsem navrhl zkrátit trasu výletu a zamířit přímo k hranici na Valtice.
Vyjeli jsme na kopeček a pak zase sjeli do vesnice Schrattenberg, za kterou kousek už je hranice. Opět ale musíte do kopce. Letní vedro a výhled nám zpříjemnili zralé meruňky, které tady rostou na stromech u málo frekventované silnice.
Naštěstí toto byl poslední kopec na našem dnešním výletu. Po překročení hranice se nám do Valtic nechtělo, na prohlídku města jsme byli celkem unaveni, necháme si to na jindy. Zahnuli jsme doleva, po staré pohraniční cestě a zastavili se na chvíli u Muzea železné opony. Kromě místnosti zařízené ve stylu osmdesátých let dvacátého století je tady zachován i kus oplocení z dob, kdy tady vojáci chránili socializmus. Samozřejmě je tady i bufet pro občerstvení početných cykloturistů.
Bylo už odpoledne a pomalu jsme začínali mít hlad na pořádný oběd. Doufali jsme, že něco objevíme v obci Úvaly, ale i když jsme ji projeli prakticky celou, žádnou otevřenou restauraci jsme nenašli, nezbývalo, než dojet do Sedlece anebo přímo do Mikulova.
Sjeli jsme tedy z kopce pohodlně na hlavní silnici před Sedlecem a u nádraží přes koleje opustili hlavní a jeli dále cyklostezkou. Hospoda u nádraží se nám nelíbila a do Mikulova je to jen kousek. Zanedlouho jsme do razili do města.
Výlet to byl opravdu náročný. Urazili jsme 50 kilometrů a nastoupali při nich celkem 500 metrů. Vzhledem k slabému začátku roku i krátkosti letošní dovolené to byl slušný výkon, i když vím, že dokážeme víc. Snad se moje páteř dá dopořádku a vrátíme se k výkonům, které jsme podávali například na Šumavě nebo v Orlických horách.
Ale jsem rád, že se na hrad Falkenstein už nemusím jen dívat z dálky, ale že jsme k jeho branám dojeli na svých kolech.
