Už jednou jsme psal, jak jsme při prvním výletu na kole po Vysočině projeli lesy kolem u Starého Ranska a jak se nám tady líbilo. Ranská Jezírka mají své kouzlo a jízda po kvalitních asfaltových cestách uprostřed vůně smrků i borůvek stojí za všechny peníze. Proto jsem naplánoval další výlet. Nejprve do nedalekého městečka Chotěboř a poté návrat přes lesy a restauraci v Račíně.

Vyjíždíme po snídani z penzionu v Přibyslavi a kus cesty kolem Žižkovy mohyly je stejný s předchozím výletem. Akorát za Žižkovým Polem odbočujeme doprava na Železné Horky. Maková pole se nedají přehlédnout.

A taky si vychutnávám pohled na Havlíčkovou Borovou s kostelíkem nad vesnicí.

Kousek za Železnými Horkami se napojujeme na silnici z Havlíčkově Borové na Chotěboř. Na kole tudy jedu poprvé. Z Horek prakticky neustále stoupáme, křižujeme hlavní silnici z Havlíčkova Brodu do Pardubic, podobně jako minule v České Bělé. Stoupání končí až u vesnice Příjemky a pak už následuje sjezd do Chotěboře.

Dojeli jsme na náměstí, kde jsme si vyhlédli terasu u jedné restaurace a odpočinuli si u kávy a prohlíželi si město. Máme za sebou dvacet kilometrů, tedy třetinu plánované trasy. Tu nejlehčí. Po půlhodince opět sedáme do sedel, objíždíme náměstí a vyrážíme na východ, směr Ždírec nad Doubravou.

Ždírec za těch dvacet let vyrostl z malé vísku u křižovatky v průmyslovou obec, ale ta nás teď nezajímá. Na první křižovatce to otáčíme směr jih, jako by na HavlBrod. Necelé dva kilometry, kousek za Novým Ranskem na nás hledí zleva lesní cesta. Zákaz vjezdu, jako skoro všude tady, platí pro motorová vozidla, cyklisté tady mají své značení. Tak se znova vnořujeme mezi smrky, vdechujeme jejich vůni při pravidelném šlapání do pedálů a ani si nějak neuvědomujeme, že zase stoupáme.

Projíždíme po okraji přírodní rezervace Ransko. Kdysi tady ale byl intenzivní průzkum nerostného bohatství v zemi, všude v lese maringotky a značení jednotlivých stanovišť. Jako malý kluk, který zde s rodiči chodil na borůvky, si pamatuji tuhle tabulku, když ještě byly zcela čitelná.

Jak vidno, Příroda si poradí úplně se vším, jen je jí potřeba dát trochu času.

Co se mi tady ale opravdu líbí, jsou dobře sjízdné cesty. Tato patří k těm horším. Co bychom za to dali u nás na Slovensku…

A takhle se jede úplně skvěle:

Občas kola zaparkujeme a pochutnáváme si. Borůvky, maliny, lesní jahody.

Občas projedeme vedle udržované cykloznačky.

Je tady opravdu nádherné a klid. Trochu se projedeme po cestách kolem Ranských jezírek, ale už se hlásí hlad.

Proto opouštíme toto hezké místo a míříme na jihovýchod, čeká nás po asi sedmi kilometrech Račín. Místo, kde jsme minule obědvali a kde i dnes se chystáme posilnit před návratem do Přibyslavi. Až na malou výjimku jedeme prakticky po rovině a cesta nám ubíhá velmi příjemně.

Na terase restaurace se dobře sedí a dobře jí, ale nás čeká ještě kousek cesty. A protože nechceme jet stejnou cestou, jako minule, nejedeme po silnici, ale naproti restauraci ji křižujeme a míříme polní cestou se značenou cyklotrasou dolů z kopce. Ze začátku je to celkem strmé, musíme jet opatrně, ale po pár sto metrech si zvykáme. Po pěti kilometrech jsme ve Velké Losenici. Napojíme se na silnici, abychom ji po krátké chvíli opustili a opět jeli zkratkou. Zatáčíme doleva na Pořežín a v Ronově nad Sázavou vyjíždíme na hlavní silnici. Jsme kousek od Přibyslavi.

 
Další hezký výlet na Vysočině je téměř za námi. Zůstává rozhodnout, zda si odpočineme už tady v naší oblíbené restauraci, nebo až v penzionu. Protože nám chutná kafe na terase, volíme restauraci blízko křižovatky na nádraží. Vychutnáváme si poslední podvečerní paprsky slunce a už zvažujeme, kam pojedeme na další výlet. Lesy kolem Ranska jsou nádherné a svěží a mnoho cest a cestiček v lese skýtá mnoho variant projížděk. Ovšem jsou tady i jiné cíle, které jsme zatím nestihli navštívit.