Okresní město Havlíčkův Brod je od Přibyslavi vzdálené asi 15 kilometrů. Ovšem po silnici první třídy. I když po ní není moc velký provoz aut, před městem se napojuje na silnici od Pardubic a to je už jiný hukot. Naštěstí mezi městy vede i silnice po druhém břehu Sázavy. Takže už to „chtělo“ jen najít ještě jinou, málo frekventovanou trasu směrem tam a výlet byl na světě.
Tu trasu jsem „našel“ severním obchvatem a křížením problematického hlavního tahu v České Bělé. Takže jsme od penzionu vyrazili po silnici směr Brod, ale jen do první vesnice, která tésně navazuje na Přibyslav, a to do Dobré. Tam jsme odbočili doprava na Žižkovo Pole. Vesnice dostala jméno podle toho, že nedaleko padl v roce 1424 husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova. Na památku této události stojí asi v polovině cesty mezi Přibyslaví a Žižkovým Polem Žižkova mohyla.
Sochu Jana Žižky na koni najdete v Přibyslavi, pod zámkem, který je proměněn na hasičské muzeum. Socha stojí v parku hned vedle silnice směrem k nádraží a dále na Žďár nad Sázavou.
Silnice kolem mohyly je typická vysočinská. Stromy jsou těsně u úzké asfaltky a dvě auta se tady minou těžko. Proto je každých pár sto metrů mezi stromy rozšířené místo, kde jedno z aut musí zastavit, aby to druhé mohlo kolem něj opatrně projet. A když jsme míjeli zásobovací dodávku, taky jsme radši na takovém místě počkali, až projede.
Ač se může takový způsob silnice zdát nebezpečným, opak je pravdou. Blízkost silných kmenů stromů k autům nedovoluje jejich řidičům jet moc rychle, musí dávat pozor na cestu i provoz a paradoxně tak nedochází k nehodám. Problémem jet po takové silnici může mít jen nějaký městský frajírek na silném autě, který musí dokázat světu, jaký je king. Naštěstí tady Darwinova teorie přirozeného výběru zafunguje velice rychle, takže není důvod se obávat jezdit po takových cestách.
Pro cyklistu je taková projížďka velmi příjemná, stromy utlumí vítr i silný slunečný žár a místní řidiči tady jsou ohleduplní, stejně i já, když jedu autem a ne na kole. Čímž nechci říct, že na kole jsem neohleduplný. Jen, že Vysočina je cyklistům nakloněna a je radost tady jezdit na výlety.
Po krátké prohlídce mohyly jsme pokračovali do vesnice. V Žižkově Poli jsme strávili pár chvil u informační tabule s mapou. Na turisty tady jsou připravení a vítají je.
Za vesnicí je třeba pokračovat vlevo, severozápadním směrem. Projíždí se okrajem vesničky Macourov a dalším cílem je Česká Bělá. V době naší návštěvy tady dozrával mák na poli, zajímavý pohled.
Dnes je kolem České Bělé postaven obchvat, který odlehčí dopravě ve vesnici. Pro cykloturisty to znamená křižovatku s frekventovanou silnicí na přehledném místě. My jsme křižovali starou silnici ve vesnici a dobrých pár minut jsme v kopcovitém terénu čekali, až bude mezera mezi auty dost velká na to, abychom mohli projet na druhou stranu. Aspoň jeli padesátkou, ne jako na silnici mimo obec dnes… Popravdě, nevím, co je lepší.
Když jsme se dostali za hlavní cestu, čekal nás už nejvyšší bod našeho dnešního výletu. Jednak nejseverněji, jednak s nejvyšší nadmořskou výškou. Kopce okolo vesnice Kojetín mají 550 metrů nad mořem. Chtěli jsme si s Olinkou odpočinou v chládku terasy nějaké restaurace a osvěžujícího nápoje, ale mladý kluk na kole, obdivujíc naše stroje, nás informoval, že v Kojetíně hospodu nenajdeme. No tak jsme si poseděli na nějaké zíďce v chládku pod stromy a pak zamířili na jih. Čekal nás Havlíčkův Brod.
Asi čtyři kilometry do Břevnice to bylo jen z kopce, pak nějaké to malé stoupání. Silnice vyúsťuje na vnějším obchvatu Havlíčkova Brodu a protože jsme se nechtěli centru vyhnout, zabočili jsme doprava, co nás dostalo na severní bod obchvatu. Jsou tady jednak supermarkety, jednak i možnosti se najíst nebo občerstvit. Poté jsme sjeli dolů do města, podél široké ulice je spousta obchodů, včetně cykloservisu a cykloprodejny například v nákupním centru na levé straně ulice.
Tady máte možnost zahnout do některé z uliček a projít nimi až na náměstí, nebo sledovat naši trasu až dolů na velkou křižovatku a zabočit do města doprava. Na dalším kruháči trasa přímo vede ven z města, na tu se ale vrátíme, až si prohlédneme náměstí. Takže jedeme až dalším výjezdem a za mostem opouštíme hlavní, zatáčející doprava (stará cesta přes město na Pardubice) a jedeme přímo. Jsme na náměstí.
Na cestě k náměstí (nalevo) a i na náměstí dole (napravo) jsou dvě prodejny kola servisy. Využili jsme obě 😉 Nejdříve tu níže položenou. Naše kola po pěti letech potřebovali drobnou údržbu. Potřeboval jsem zadní plášť na mém kole, zadní brzdy (špalíky) na obou, vyčistit a promazat řetězy. Pan v prodejně se mnou vybral materiál a že prý tak půldruhé hodinky to bude vše trvat. Tak jsme mu tam kola nechali a zašli si na oběd na náměstí. Najdete několik možností, restaurace, pizzerie, bufety, cukrárny, záleží na tom, čemu dáváte přednost. Taky jsem si vyfotil radnici s náměstím.
Po obědě a procházce jsme se vrátili pro kola a zaplatili. Za součástky a práci asi o třetinu méně, než by to stálo u nás doma na Slovensku. Dalo by se říct, že jsme měli oběd v ceně servisu kol 😀 Když jsme procházeli kolem výkladu další prodejny kol na náměstí, všimla si Olinka ergonomicky tvarované rukojetě na řídítka a tak jsme vešli. Ochotný pán opět zcela pohodově vyměnil staré rukojeti na nové a ještě jsme dokoupili i berany, ať se mé polovičce jezdí líp.
Se servisem kol po dobu této cyklodovolené jsme počítali, otázka byla, kde a kdy ho necháme udělat. S novými díly a i seřízením kol jsme mohli vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím na Vysočině. Takže jsme se odpočinutí vrátili z náměstí na kruhový objezd a vyrazili směr východ, na Přibyslav. Tato cesta spojuje vesnice, ale je daleko méně frekventovaná, než severněji položená silnice první třídy, takže je výhodnější pro cykloturisty. A taky jsou na ní daleko menší převýšení.
Až do Bartoušova silnice více méně plynule stoupá, později se střídají stoupání a klesání. Občas se jede přes les nebo kolem lesa, rostou tady smrky, a v nich borůvky, které v polovině srpna dozrávají a chutnají výborné. Je to skvělá svačinka na cyklovýletě.
Zajímavou vesnicí je Dlouhá Ves. Když přijíždíte od Brodu, ani nemáte ten pocit, že je opravdu dlouhá. Ale zkuste zabočit doleva nebo doprava a vesnice nemá konce 😉 My jsme projeli kolem rybníka a vrátili se opět na původní směr. Vyjeli jsme z ďolíku a přes kopec jsme zase v ďolíku byli v další vesnici, tentokrát to byl Utín. Z dalším kopcem zase Hesov. Malá víska, sídlí tady ale známý výrobce mlékarenských výrobků Pribina. Kdysi jsem Pribináčka měl rád, ale dnešní složení více chemické, než mléčné, opravdu nemusím. Ještě tak Hermelín si občas rád dám.
Z Hesova se do Přibyslavi musí opět přes kopec. Pak nás čekal dlouhý sjezd do města a krátké stoupání, které nás přivedlo na náměstí, kousek od našeho penzionu.
Projeli jsme několik vesnic na Vysočině i navštívili Havlíčkův Brod, kola máme vynovená a můžeme na další výlety bez starostí. Tak jsme je uložili v kolárně pensionu a hezký den zakončili skvělou večeří na zahrádce pensionu, který v té době podával opravdu skvělá jídla. Čím déle jsme pobývali na Vysočině, tím víc se nám tady líbilo.
