Ano, letos v květnu to jsou čtyři roky, co mě „chytli záda“ a to tak, že jsem skončil na operačním stole neurochirurgie s diagnózou „vyhřezlá ploténka“. Jaký to mělo průběh a jak se situace s ohledem na moji zálibu v jízdě na kole vyvíjela? Pokusím se shrnout dílčí informace z jednotlivých článků a současný stav po čtyřech letech od operace bederní ploténky L5S1.

První vážnější náznaky toho, že se „něco děje“ jsem měl v listopadu rok předtím. Cítil jsem celkem silnou pichlavou bolest zadní strany kolene v pravé noze. Ba možná jsem i mírně kulhal. Kupodivu mi velmi prospěla dlouhá procházka v Lednici ze zámeckého parku na Janův Hrad a zpět, kdy při zpáteční cestě jsem si uvědomil, že mě v koleni už nebolí a už chodím normálně.

Stejně tak jsem se mírnou bolest zezadu v koleni snažil rozchodit procházkou po městě na konci dubna 2011. Za tři dny už jsem cítil i bolest pravého bederního kloubu, takže jsem nemohl pořádně sedět a vzal jsem si v práci den volna, v domnění že mi stačí si odpočinout. Další den ráno už jsem ale jel k obvodnímu lékaři, který podle popisu bolesti v bedru i podkolení mě ihned poslal k neurologovi s podezřením na vyhřezlou ploténku. Protestoval jsem, že mě záda nebolí, a když, tak jen den anebo dva a pak to přejde, že mě bolí bederní kloub.

Neurolog mě prohlédl, nechal udělat CT vyšetření a poslal mě pak i na magnetickou rezonanci, protože už CT ukázalo správnost prvního dojmu. Ploténka s označením L5S1 je vyhřezlá a to dost. Dokonce se velká část oddělila od ploténky a tlačila na míchu i nervstvo pravé nohy, co způsobovalo velmi silné bolesti. Chodit bylo téměř nemožné, sedět stejně tak a ležet jen v některých polohách, silné léky proti bolestí byly nevyhnutné až do urgentní operace na neurochirurgii v květnu 2011.

Prakticky ihned po operaci páteře bolesti zmizeli. Musel jsem se ale opět začít učit chodit, lékaři mi několik týdnu nedovolili sedět, to se jsem se učil postupně po dobu dalších několika týdnů. Denně několik hodin jsem věnoval posilovacím cvikům zad, břicha, ramen a nohou. A procházel se. Nejprve po bytě, poté kolem bytovky s doprovodem. Možná i díky dobré kondici z cykloturistiky jsem cvičení zvládal s lehkostí a namísto předepsaných 100 metrů denních procházek ještě v nemocnici jsem zvládal půldruhého kilometru, k údivu rehabilitační sestry 😉

Procházky byly ze začátku problematické, nedokázal jsem se při chůzi dívat jiným směrem, než kterým jsem šel, jako bych byl malé dítě, na vratkých nohách. Při špatném kroku (křivý chodník, nerovnost) jsem vždy ucítil prudkou bolest v bederní páteři. Kašlat nebo kýchat jsem mohl jedině, když jsem se někoho nebo něčeho přidržel, jinak jsem ztrácel sílu a padal do kolen.

Pravidelné cvičení a procházky přinášely ovoce, už koncem léta jsem mohl na pěší dovolenou do Mikulova a opatrně zvládl i výšlap na lednický minaret 😉 Další rok na podzim jsem opatrně odjel prvních patnáct kilometrů na kole!

Měl jsem pevné horské kolo a nejbolestivější byl přejezd „rolety“ na křižovatce, a taky díry na silnicích. Naučil jsem se pozorně dívat před sebe a včas se zvednout do pedálů, aby zadek neseděl na sedle. Po zimní pauze jsem to zase zkusil a najel tisícovku kilometrů a další rok na jaře si koupil nové kolo 😉 S odpruženou přední vidlicí.

Bicyklovaní po operaci ploténky

Dřív jsem si netroufl do nových kol investovat, protože nebylo jasné, jestli budu moci na něm jezdit. Podle toho, co jsem vyčetl na internetu, si někdo stěžuje, jak po jízdě má bolesti, jiní si zase libují, jak jim jízda prospívá.

O svých výletech na kole jsem samozřejmě mluvil se svým lékařem a ze začátku jsem jezdil na kontroly na jaře a na podzim, teď už jen na podzim v podstatě poreferovat, jak skvěle bylo 😉 Jen o tom prvním výstupu na minaret jsem mu „zapomněl“ říct 😀 Myslím, že má radost z toho, jak se dobře můj stav po operaci vyvíjí (klep, klep, klep na dřevo).

Najedu celkem slušné dálky i výškové metry, zejména koncem léta, kdy už mám solidní kondici. Přehled tras, které jsem už absolvoval, najdete tady na webu. Od 60 do 80 kilometrů, od 600 do tisíce výškových metrů. Na horském kole. Přeci jenom silnější pneumatiky lépe tlumí nárazy. A teď už jezdím na odpruženém kole. Na řídítka jsem si nechal namontovat vysoké dlouhé berany, takže mohu držet řídítka ve třech polohách a uvolnit tak zádům v průběhu jízdy.

Na levém beranu mám zpětné zrcátko, takže mám přehled o provozu za mnou a nemusím se otáčet, co by mohlo být nepříjemné až bolestivé.

Zhruba hodinku po začátku vyjížďky si dávám první pauzu. Slezu z kola, chvíli postojím nebo se projdu. Záda si trochu odpočinou a zadek taky 😉 Pak pokračuji dál v jízdě i více méně pravidelných pauzách. Záda mě nebolívají, snad jen tak den před deštěm. Bolesti v nohou nemívám, pokud nepočítám občasné brnění chodidla nebo bolest v patě a někdy křeče v pravém lýtku v některých polohách v sedě nebo v leže. Na kole se cítím vždy fajn a jezdím rád a baví mě to.

Pro cyklovýlety využívám převážně asfaltové silnice, nejčastěji druhé a třetí třídy nebo lesní cesty. Občas se svezu po šotoline nebo polní cestě, vyjímečně kamenitá cesta nebo štěrk. I když musím říct, že někdy i státní silnice může být víc rozbitá, než polňačka. Nejezdím v lesích nebo sjezdy, neskáču přes překážky. Za jízdy vždy sedím. Několikrát jsem zkusil ve stoupání jít ze sedla a využívat i váhu svého těla, pokaždé mě z toho ještě ten den rozbolela záda v oblasti beder. Takže to zase zkusím až za rok 😉 Problémem je i tlačení kola do kopce, pokud se vyskytne situace, že už nemám sil a potřebuji pauzu, raději zastavím a stojím, než bych kolo tlačil. Zkrátka operovaná páteř je pořád citlivá na některé druhy zátěže, i když musím uznat, že za ty roky se vše výrazně zlepšilo. První rok jsem byl nemohoucí, druhý vše jen opatrně a teď si mnohdy neuvědomuji, že už nejsem to, co kdysi a že si musím dávat na některé pohyby pozor. Za ta léta jsem si už tak nějak zvykl se vyhýbat pohybům, které mi ubližují a stát, chodit nebo se hýbat tak, abych páteř nepřetěžoval. Dokonce jsem čtvrtý rok od operace L5S1 se přistihl, že sem tam i poběhnu pár kroků, co bylo rok po operaci pro bolesti nemožné. Ukazuje se, že enormní opatrnost zejména první a druhý rok o operaci a častý odpočinek i přes den v leže přináší své ovoce.

Po operaci páteře jsem začal používat cyklistické funkční oblečení. Do té doby jsem jezdil běžně v kraťasech a tričku, které jsem nezřídka propotil, ale vždy jsem sebou vezl jedno čisté a suché. Protože mě lékaři důrazně varovali před prochladnutím zad, nakoupil jsem nejprve dvě a pak další funkční tílka, trika i bundy a musím uznat, že se mi v nich jezdí velmi dobře a i když se občas zapotím, dokonale odvádí pot a necítím chlad na zádech.

Stejně tak jsem koupil nejprve jedny a pak i další cyklistické kalhoty s gelovou vložkou pod zadkem. Mám teplé dlouhé, tříčtvrteční i krátké na léto, takže je volím podle teploty venku. Gelová vložka výrazně tlumí nárazy do zad od sedla v případě nerovností, ale jak už jsem psal, pokud vidím rozbitou silnici, nadzvednu se v pedálech, abych nebyl v přímém kontaktu se sedlem a nedostal do zad plnou ránu.

Cyklistická trika i kalhoty kupuji v Lidlu, vyhovují mi a vydrží při mém způsobu používaní déle, než dva roky. A jsou za dobrou cenu, takže jich mohu mít víc. Používám i rukavice, většinou krátké bez prstů, ty ale vydrží tak jednu sezonu, výrazně ale pomáhají tlumit nárazy do rukou od předního kola, i když u nového kola s odpruženou vidlicí jich už tolik není. Protože díky teplým kalhotám a bundám už můžeme jezdit i při poklesu teploty k 10 stupňům, dokoupili jsme celé teplé rukavice a samozřejmě široké čelenky na ochranu hlavy a uší a čepice pod přilby 😉

O celoodpruženém kole neuvažuji, možná ale vyzkouším odpruženou sedlovku. Jen aby to nebylo více houpání a tím i zátěže pro bederní páteř, než s pevnou sedlovkou.

Výšku sedla jsem si nastavil o něco níž, než by bylo optimální pro mou výšku postavy, ale v této poloze se mi dobře jezdí a vyhovuje mi i sklon zad nad řídítkama. Kdybych měl stavitelný představec, asi bych ho zvedl trochu výš.

Takhle tedy já jezdím na kole po operaci páteře a doufám, že ještě dlouho jezdit budu.