Středa 27. srpna byla naplánována úplně jinak, než jak to nakonec dopadlo. Jako obvykle toto léto v České Kanadě, dopoledne bylo chladno a déšť, ale podle předpovědi měl déšť odpoledne ustat a snad i vyjít sluníčko. Tak jsem si v poklidu na pokoji připravil trasu tak, abychom vše stihli do tmy projet i když vyrazíme na dnešní výlet o něco později. Ale znáte to, plány jsou plány a skutečnost bývá často mnohem pestřejší.

A tak to bylo i s naším dnešním výletem. Původně jsme chtěli absolvovat něco podobného tomu, co jsem si nakreslil v počítači a vyfotil do kompaktu, abych měl mapu po ruce.

Plánovali jsme po poledni vyrazit kolem golfového hřiště, projet do Rakouska a nejkratší cestou do Chlumu, kde bychom si dali něco k jídlu a přes české lesy se mírnější trasou vrátili večer do penzionu. Když se počasí trochu umoudřilo, hodinku už nepršelo, tak jsme se oblékli a vyrazili. Mraky byly pořád tmavé, jako by déšť měl pokračovat. Sem tam jsme měli pocit, že mrholí, ale drobné kapičky nás nevzrušovali a domníval jsem se, že pokud sjedeme níž ke Chlumu, kde i předpověď byla příznivější, bude vše lepší.

Kousek před rybníkem Blanko to už ale začalo připomínat regulérní déšť, tak jsem uvažoval, že pokud rychle projedeme do Rakouska, tak se v Haugschlagu schováme někde pod střechou nebo autobusovou zastávkou, dokud to nepřejde, abychom mohli pokračovat dále. Najednou jsem ale začínal mít pocit, že moje kolo nedrží dobře stopu na více šotolinové, než asfaltové cestě kolem rybníka a penzionu. Ptám se Olinky, jestli není mé zadní kolo měkké. Že prý z jejího pohledu ne. No po chvilce jsem zpomalil, líp se podíval pod sebe a pneumatika úplně prázdná!

No hezký. Začínající déšť v lese a já mám píchlou duši. Všelijaké chmurné představy se mi začali honit hlavou, když v tom najednou jsme uviděli dřevěnou chatičku vlevo, kousek od cesty. Chatičku sice malou, zamčenou, ale s verandou, kam nepršelo! Hned jsme se schovali pod stříšku a dal jsem se do práce. Nejdříve jsem sundal brašny ze zadního nosiče, na jejich odložení mi výborně posloužilo zábradlí verandy. Jenže jak sundat zadní kolo, když nemůžu kolo postavit na řídítka a sedlo? Na řídítkách mám totiž nejen nový držák na cyklopočítač a světlo, ale i zpětné zrcátko a sundávat to všechno dolů a pak zase dávat zpět, to pěkně prodlouží celou opravu. Naštěstí chatička měla okno a na něm kovovou mříž, tak jsem si ji s dovolením „vypůjčil“. Ze zadní brašny jsem sundal ramenní popruh, ten nasadil na zadní nosič a popruh pověsil na tu mříž. Není-li k dispozici hever, poslouží i jeřáb 😉 Teď už jen stačilo poprosit Olinku, aby zavěšené zadní kolo mého Dextera odtáhla od zdi a mohl jsem i v tom nečasu celkem slušně pracovat.

Defekt jsem na výletě spravoval ne poprvé, ale poprvé v dešti a poprvé na kole s kotoučovou brzdou. Pamatoval jsem si na slova mechanika, který mi nové kolo předával, že pokud vyjmu kolo z vidlice, musím do brzdy místo kotouče vsunout zajišťovací destičku, jinak bych po zatažení brzdové páčky hydraulických kotoučových brzd mohl mít velký problém. Naštěstí jsem onu plastovou pojistku měl sebou a dokonce jsem si i pamatoval, v které kapsičce na nářadí ji mám pro podobný případ připravenou. Takže odjistit rychloupínáky, moc se nezamazat při sundávání řetězu, vyjmout zadní kolo, vsunou destičku do brzdy a předtím instruovat mou pomocnici, kde kolo držet může a kde se páček nesmí ani dotýkat.

Pomocí plastových monterajzní jsem sundal plášť a důkladně ho zevnitř zkontroloval. Nic jsme tam nenašel, tak jsem bez obav nasadil novou duši, kterou vozím pro každého z nás v brašně. Olinka má duše s autoventilem, já s galuskovým. Když už jsem měl venku nářadí, prohlídl jsem i sadu na lepení, ale lepidlo bylo nefunkční. A na hodinkách něco po druhé. Pokračovat v plánované trase, riskovat další defekt a případně nestihnout otevřenou cykloprodejnu ve Chlumu se mi ani trochu nelíbilo. Jen tak z plezíru jsem navrhl, že se projedem otočit těch asi sto metrů na hranici s Rakouskem, ať se nám ten výlet tady počítá. No a přišla další sprška. Naštěstí je u hranice odpočívadlo, kde jsme se mohli schovat pod stříšku.

Déšť ustal před třetí, tak jsme se vrátili do Nové Bystřice. Rovnou na rohu náměstí v prodejně domácích potřeb jsem zamířil k regálu s potřebami pro cyklisty. Duší měli spousty, ovšem jen v rozměru 24″. Našel jsem jednu 26″ ale s autoventilem. A po dlouhém hledání s pomocí ochotné prodavačky i galuskovou šestadvacítku, ovšem šíře dva a půl palce. Což je pro můj 2,1″ plášť trochu dost. No ale pro klid duše jsem ji koupil a k tomu i novou sadu lepení s čerstvým lepidlem. Vypadá to, že nákupce pro tuto prodejnu vzal stejné množství duší všech možných rozměrů, ale 26 palcové se vyprodali a proč na konci srpna doplňovat sortiment, že 😉 Škoda, jinak tady v té prodejně seženete téměř cokoliv, co by vám snad na dovolené scházelo nebo se pokazilo.

Ptal jsme se taky po servisu kol ve městě, ale prý asi před třemi roky to tady pán zavřel, co má prodejnu a servis (asi Author) v Jindřichové Hradci. Dojížděl sem dvakrát týdně, turisti i místní si u něj rádi nechali spravit kola. Asi se mu to nevyplatilo. Na náměstí naproti prodejně ještě jsou zbytky reklamy ve výloze. Škoda.

Než jsme vyřešili servis a doplnění náhradních dílů, začalo se vyjasňovat. A co s načatým odpolednem? No přece vyrazit na výlet! Něco malého jsme snědli a vyrazili. Když to nešlo na západ, zkusíme to na východ!

Nejprve jsme na výpadovce na Rakousko zajeli na Benzinu dofouknout obě kola a hlavně to moje zadní. Pak jsme se vrátili kousek zpátky a zabočili na vedlejší směrem na Antolec. Tady na té silnici na nás poprvé za celou dovolenou zatroubil řidič osobáku. Spěchal do lesa na houby, asi dva kilometry od místa, kde se předváděl.

Za Antolcem jsme začali lesem stoupat až do nadmořské výšky nad 700 m. Cesta je tady dobrá, sem tam křižovatka, ale dobře značené a nejde zabloudit. Potkávali jsme spousty houbarů a vypařující se voda vytvářela nádherný dojem.

Následný prudký sjezd nás dovedl do malebných osad Návary a Veclov a pak už jsme prakticky po rovině kolem osady Pemárec dojeli do Starého Města pod Landštejnem. Přes město jsme projížděli minule, z hradu Landštejn na Rozhlednu u Jakuba. Tentokrát jsme se ale vydali prozkoumat bikebar, na který je tady reklam a ukazatelů celkem dost. „Dáme si kafe v bikebaru“, říkám si. I když opět ukazatel vzdálenosti je asi moc optimistický proti skutečnosti, snad aby se lidem chtělo „ten kousek“ dojet či dojít.

Cyklokamp je v podstatě nějaké starší rekreační středisko, pod přístřeškem se zřejmě podávalo jídlo a pití. Nicméně za stanem v budově to vypadalo dílem jako pionýrský tábor, dílem jako pokus o restauraci/bufet a neodmítli nás obsloužit. Dali jsme si kus masa na grilu a k tomu samozřejmě kávu. Mezi tím jsem se trochu poptal, co je to za akci (kolem spousta středoškoláků), že prý tábor, nic cyklistického. No ale jídlo i pití nám chutnalo, to mohu doporučit.

Venku jsem ještě udělal pár záběrů areálu, nahlídl do otevřených dveří chatek. Poschoďové postele už na nás moc nejsou, tady bych asi dvoutýdenní dovolenou strávit nechtěl. Ale jako na noc či dvě na přespání by to šlo. Možná, až konečně přemluvím Olinku na nějakou vícedenní expedici, tak se tady zastavíme.

Zaujala mě ještě možnost půjčit si kolo, ale nenašel jsem na recepci ani kolem nikoho, koho bych se zeptal, jaká kola to jsou a zda je k dispozici i elektrokolo, které bych si po dlouhé době opět rád vypůjčil a zjistil, kam pokročili technologie a dojezd. Naposledy jsem na elektrokolu seděl v Dalešicích v roce 2010 a loni v Mikulově/Lednici byla elektrokola půjčována jen na objednávku předem.

Vrátili jsme se tedy zpět do Starého Města a po silnici vyrazili na Bystřici, ale hned za městem jsme opět odbočili vlevo na vesničku Dobrotín. Tam opět začíná stoupání do lesů a kolem osady Filipov směrujeme na Klášter. Opět neodolám náladové fotografii.

Stoupání jsou tady podstatně mírnější, než na prvním úseku cesty, který je od nás asi půldruhého kilometru lesem jižně. Takže je to pohodová odpočinková jízda. Když vyjedeme z lesa, jsme v Klášteře. Tady se napojujeme na hlavní silnici do Bystřice, ale nezůstaneme na ní dlouho. Hned za železničním podjezdem Jindřichohradecké úzkokolejky zahneme doleva do Albeře a projíždíme vesnicí mimo hlavní silnici. Hned na první křižovatce ve vesnici ale špatné mířím doprava místo doleva a po krátkém stoupání jsme opět na hlavní. Nevadí, tady ta křižovatka má další odbočku zpět do Albeře, takže se nemusíme vracet, ale mohli jsme si ušetřit jedno stoupání 😉

Cesta s minimálním provozem nám dovoluje prohlídnou si zdejší stavení a dovede nás do Nové Bystřice k parku, odkud je to do penzionu už jen kousek. Je něco po sedmé.

Dnešní den byl celý naruby. Ale jak se říká Konec dobrý, všechno dobré tak nakonec to byl den hezký a viděli jsme opět krásná místa zdejší krajiny a užili si ji z sedel kol.

Na závěr mapa našeho dnešního putování, či spíše jeho lepší odpolední části 😉