Nejedná se o moje vlastní kolo, tohle elektrokolo A2B Hybrid jsem si spolu s přítelkyní vypůjčil na vyjížďku z Dalešic do Třebíče a zpět v jednu červencovou sobotu roku 2010, protože mě zajímalo, jaké to je jezdit na elektrokole. Využil jsem služeb půjčovny kol z filmového pivovaru v Dalešicích.

V tom čase jsem pracoval pro firmu, která měla jednu pobočku nedaleko Dalešic. Začal jsem se zajímat o elektrokola a na netu jsem narazil na půjčovnu elektrokol právě v Dalešickém pivovaru, známém z filmu Postřižiny. A když se vyskytl na oné pobočce problém, jehož odstranění si vyžadovalo asi hodinu, využil jsem možnost, naplánoval cestu na pobočku na sobotu a v pivovaru rezervoval dvě kola v půjčovně.

Z mého bydliště na jihu středního Slovenska jsem vyrážel časně ráno, ostatně jako vždy, když jsem jezdil na moravské pobočky, což ostatně bylo minimálně jednou týdně. Rychle jsem udělal, co bylo třeba a vyrazil směr Dalešice. Pivovar přestavěný na hotel a restauraci jsem našel celkem rychle a na recepci vyřídil smlouvu o zapůjčení a zaplatil poplatek, myslím že 350 korun za každé kolo plus zálohu po tisícovce. Poté mi ještě slečna z recepce vybrala dvě ze šesti kol A2B hybrid a vysvětlila zásady jízdy na elektrokole i nabíjení baterií a mohli jsme s přítelkyní vyrazit na naplánovanou trasu do Třebíče.

Na webu výrobce jsem si prohlédl kola i jejich parametry a se zvědavostí jsme vyrazili na zkušební jízdu. Trochu jsem měl obavy z hmotnosti kol, skoro 30 kg. Baterie je na tomto kole umístěna na nosiči nad zadním kolem a i když jsou kola menší, tak je to na ovládání kola znát. Zejména při rozjezdu nebo zastavování. A při tlačení kola nebo parkování. Vysoké těžiště s vámi občas zacvičí. Naše kola měli kotoučové brzdy, ale měl jsem pocit, že nejsou v nejlepší kondici. Na nosiči nad baterií byla v pouzdru zabalená nabíječka.

Po krátké projížďce po Dalešicích jsme vyrazili směr Třebíč. Do té doby jsem ve městě byl jen jednou, služebně na otočku, tak jsme si ho chtěli prohlédnout. Kolo umožňovalo nastavení přípomoci ve třech stupních a zbývající energii v akumulátoru signalizovalo pěti diodami. Na jedno nabití by kolo mělo ujet 65 km. Celá plánovaná trasa byla na hranici technického dojezdu. A protože oba se považujeme za cyklisty, tak jsme si zvolili první nejslabší stupeň přípomoci a sami šlapali do pedálů.

Celkem zajímavý pocit, člověk se opře do pedálu a motor v zadním kole to rozjede. Zkusili jsme i další stupně přípomoci, ta akcelerace je obdivuhodná. Těžké kolo za jízdy je lehce ovladatelné. Ovšem když jsme na rovině přípomoc vypli, měli jsem co dělat udržet kola v jízdě. Bylo nám okamžitě jasné, žefdo kopce to nepůjde ani náhodou, takže se musíme vrátit do Dalešic dřív, než nám dojde energie v akumulátorech.

Cesta do Třebíče proběhal bez problémů, pokud nepočítám, že nám z pravé strany z vedlejší silnice nemínila jedna Slovenka na červené felicii dát přednost a jen tak tak jsem ujel před jejím předním nárazníkem. Projížďka po Třebíči byla taky OK, elektrokolo na druhý stupeň bez problémů zvládalo strmé uličky kolem náměstí. Po obědě na jedné z teras a zmrzlině jsem se vydali na zpáteční cestu, ovšem severně od řeky Jihlavy.

Na trase totiž měla být nabíjecí stanice elektrokol, podle propagačních materiálů půjčovny. Ve vesnici (jméno si už nepamatuji) žádná tabule, ani místní lidé o ničem nevěděli. Naštěstí jsem našli restauraci, či spíše bufet na fotbalovém hřišti s terasou, kde jsem si domluvil dvě kofoly a dvě kafe a možnost využít dvou elektrických zásuvek. Barmance přišla moje prosba divná, ale nevadila jí. Za téměř hodinu se podařilo domluvit každé baterce natolik, že z poslední diody rozsvítila řídící jednotka na tři a nemusel jsem tedy zkracovat cestu do Dalešic a mohli jsme jet přes hráz přehrady.

Celkem jsme se zkušební jízdou a jízdou po Třebíči najeli 65 km, nabíjení bylo po 45 km. Možná bychom to dojeli, ale riskovat jsem nechtěl, zvlášť když jsme ne pořád jeli na jedničku.

Co napsat závěrem? Byla to zajímavá zkušenost, jízda s elektrokolem dovolí rychle vystoupat kopečky, kde by se jinak cyklista pěkně zapotil. Šest nebo sedm převodů jen vzadu stačí, motor dělá své. Horší to ovšem je, když dojede šťáva v baterce. To si nedovedu představit s takovým kolem jet mimo roviny, i tam je to dřina. Hmotnost kola a odpor elektromotoru je znát. Stres z toho, zda dojedete docíle, když není kde nabíjet, také není příjemný.

Pro cykloturistiku průměrně zdatného cyklistu takové kolo není. Naopak na jízdu po městě nebo dojíždění z nejbližší vesnice si ho dovedu představit. Možná po nemoci nebo úrazu bych se na to díval jinak. Nebo jako důchodce. Vyjížďka to pro nás byla zajímavá, člověk jede na kole, vidí krajinu, ale neunaví se tolik. Chybí mi tam za takové situace delší dojezd. Pokud běžně ujedu na kole 60 až 80 km a 600 až 800 výškových metrů, uvítal bych na elektrokole alespoň 100 km. Reálných v kopcích.

Pro sebe jsme udělali závěr, že tenhle typ kola rozhodně kupovat nebudeme, ale že si občas nějaké elektrokolo zase vypůjčíme. Chce to víc zkušeností s různými typy. Dnes, kdy píšu tento článek, jsem dva roky po operaci L5S1 bederní ploténky a ještě před rokem jsem nevěděl, budu-li moci na kole jezdit. Dnes už vím, že je to v pohodě, takže elektrokolo pro mne není akutní problém a mám čas celý vývoj v této oblasti sledovat. Škoda jen, že o letošní dovolené v Mikulově mi půjčení nevyšlo.

Dnes sem již na stránkách Dalešického pivovaru nic o půjčování elektrokol nenašel.

Máte zkušenost s elektrokolem? Jak se vám líbí?