První pátek naší dovolené na Jindřichohradecku jsme se vydali trochu níž. I když vše je relativní. Z Nové Bystřice, která leží asi 590 metrů nad mořem, jsme sjeli do jižních Čech do Chlumu u Třeboně, který má nadmořskou výšku 460 m, přitom doma jsme někde na 200 m n/m. To je stejný paradox, jako když jedeme na sever na Jižní Moravu. A i když jsem původně plánoval jet do vyšších poloh, abych se v sparném létě ochladil, dnes jsme se jeli trochu ohřát. Toto léto se mi opravdu zdálo být poněkud zvláštním.

Vstali jsme o trochu dřív, zkontrolovali aktuální počasí i předpověď na plánované trase a po vydatné snídani vyrazili jihozápadním směrem. Cestovní plán byl nabytý místy, která chceme dnes navštívit.

Vzali jsme to kolem golfového hřiště za Novou Bystřici a u jezera Blanko i rovnojmeného penzionu zahnuli vlevo na jih na hranici Čech a Rakousku. Zde jsem pořídil několik fotografií na památku.

Pohled na nás dva z Rakouské strany. Silnice vlevo je Rakousko, silnice rovně za náma vede do Čech.

Trasa je zjevně využívána nejen cykloturisty, ale i golfisty. Pro elektrická vozítka zde platí výjimka ze zákazu vjezdu.

Před námi se ukázala nádherná planina.

Avšak ne na dlouho. Na konci rovinky je vesnice Haugschlag a zde začínají pěkné kopce a končí Rakousko. Respektive je tady nejsevernější bod území Rakouska. Uznáte, že jsme si nemohli nechat ujít navštívit toto místo, když už jsme tady. Takže jsme projeli vesnici Haugschlag a zamířili severozápadně na Rottal. Krajina je tady nádherná a udržovaná, radost jezdit, i když ty kopce a kopečky dají občas trochu zabrat. Ty pocity ale stojí za to. Zanedlouho jsme byli na rozcestí, kde začíná trasa k onomu nejsevernějšímu bodu Rakouska.

A ještě jedna společná fotka na samospoušť z patníku u silnice:

No řeknete, není to nádhera?

Nechali jsme se vést značkami a zanedlouho se cesta změnila v štěrk a posléze jen koleje v trávě.

Avšak bát se nemusíte, vždy na dohled od sebe je tady značení, které vás dovede k cíli.

Anebo aspoň co nejblíže k cíli. Těch asi dvacet metrů do rokle se nám nechtělo ani na kole ani pěšky. Bylo totiž po dešti, mokro a namočit si botasky na začátku cesty neměl chuť ani jeden z nás. Spokojili jsme se s tímto pohledem a vydali se zpět na rozcestí.

Čekala nás nádherná jízda smrkovými lesy po úzké asfaltce v nadmořské výšce mezi 500 a 600 metry. Čistý vzduch, balzám na naše plíce. Asi deset kilometrů jsme jeli něco přes hodinu. Ne, že by těch pár stoupání nás tak zdolalo, spíš nám opět zachutnali borůvky, a že jich tady je!

Ekologičtí Rakušané si nic nedělají z jednoduchého značení na stromech!

Asi ví, že to stromu neublíží a přehnaně „zelení“ jsou jen vůči automobilistům.

Anebo vůči některým krajinám

Dlouhým sjezdem jsme se opět dostali „skorodomů“, tedy do Čech. Cesty jsou tady cyklisty opravdu hojně využívané, nazval bych to cyklodálnicí.

Hranici mezi oběma státy poznáte, jen když ji hledáte. Vlevo Česká Republika, vpravo Rakousko. Máte pas? Ne? Nevadí. Nikoho to nezajímá.

A aby jste věděli kde jste a kam je to jak daleko:

Takže jsme po krátkém odpočinku, či spíše rozkoukávání, fotografování a přečtení pár informací na odpočívadle na hranici opět šlápli do pedálů,tentokráte už po rovinkách a za půl hodiny už seděli v kempingu Kapřík na břehu rybníka Hejtman a pili kafe. Tentokrát Olinka opět bez šlehačky, sprejové emulze opravdu nemusí.

Já jsem opět pořídil pár fotografií

Například jak dopravit více kol početné rodiny nebo party na výlet:

Pohled na bufet od rybníka:

A že je tady hustá doprava nejen na zemi:

A nejen na nebi:

A odpočinout si chtějí i kačeny

Kempink Kapřík se mi docela zamlouval a příjemně jsme si tady odpočinuli. Možná bych i řekl, v nastalém teple, které tady dole na nás čekalo, působil i romanticky. Bufet, voda, pohoda, dřevěné chatky… Dal jsme se do řeči s jedním pánem, prý sem jezdí pravidelně už dvacet let. Po pravdě, to jsem si nedovedl představit, že bych dvacet jezdil na dovolenou na stejný rybník. Prý si tady mohu koupit povolenku, půjčit prut… Děkuji, to není můj šálek čaje, když už, tak se zrcadlovkou v ruce 😉 A prý i společné WC a sprchy jsou tady čisté. Olinka ty WC vyzkoušela, ale prý si čisté WC představuje jinak. A chodit ve dno v noci v dešti i jindy několik desítek metrů na záchod a čekat ve v případné frontě… Nakonec se pán pochlubil, kolik ho stál týden pro tři osoby, psa a auto, jak je to levné. My jsme sice jenom dva a bez psa, zato taky s autem, ale naše více než dvoutýdenní dovolená v apartmánu, kde jsme měli naprosté soukromí, nás vyšla v přepočtu jen o 20% dráž, než pána s půjčenými pruty. Tak nevím, dnes tady bylo hezky, ale dva týdny tady mít dovolenou asi nebudu. I když přespat jednu noc při delším výletu po krajině si dovedu představit. A protože mám už i docela objemné brašny na kolo, tak si pár věcí sebou dovezu přivézt.

Po občerstvení náš čekalo další etapové místo dnešního výletu na kolech, obec Klikov jižně od Chlumu. Do Klikova se před asi dvaceti lety přestěhovala zpět k rodičům kamarádka mojí matky spolu s manželem, který zas byl kolegou mého otce v dolech a já se kamarádil s jejich ode mne o něco mladšími syny, protože bydleli ve vedlejším činžáku. Tak jsme byl zvědav, jestli je najdu a taky jsme byl dlouhá léta zvědav, kdeže ten Klikov vlastně je a co je to za místo.

Hezké místo, vesnice plná hrnčířských dílen uprostřed smrkových lesů. Zeptal jsme se v hospodě, hospodský neznal nikoho takového, ale znal, kdo by to mohl vědět. Sousedka odnaproti nás nasměrovala na konec vesnice, na křižovatce vlevo. Tam jsem se zeptal v jedné dílně, paní netušila, tak jsme jeli dál. Téměř na konci jsem paní před další keramickou dílnou popsal, koho hledám a ona ukázala rukou na vedlejší stavení. Tak jsme zazvonil u branky, vyšla starší důchodkyně a když jsem jí řekl své příjmení, okamžité mě oslovila mým křestním jménem a pamatovala si i moji sestru. Chvíli jsme si povídali, nechali pozdravovat nemocného manžela a odjeli zpět do Chlumu. Pomalu byl čas na oběd.

Z Chlumu do Klikova je to cesta po rovině, příjemně ubíhá a cykloturista tady má pocit, že má sílu jezdit tady do nekonečna. My jsme si však uvědomovali, že nás ještě čeká cesta zpět do Nové Bystřice přes Litschau a nějaká ta stovka výškových metrů to ještě bude 😉

Krátkou pauzu jsem si dali ještě před Chlumem, neodolal jsem opět udělat pár obrázků.

No a když mi Olinka tak hezky zapózovala, nemohl jsem odmítnou její žádost, ať ji to oplatím stejně.

Pokochaní krásou zdejší přírody jsem se vrátili do města s cílem nechat pokochat taky naše žaludky. V kempingu nám byla doporučen restaurace Stará pošta, kde ale bylo plno, tak jsme se vydali vyhlídkovým tempem po městě objevit jiný podnik. Žel, všude plno. Bylo tady tak mnoho turistů a cykloturistů, že se nevešli nejen na židle restaurací, ale občas ani na cesty. Nezávidím místním řidičům aut v letní turistické sezóně. Dojeli jsme až na opačný konec hráze rybníka Hejtman, ale restaurace taky plná. Tak jsme to vzali ještě nahoru do města kolem kostela, ale nikde nic, co by připomínalo restauraci, tak jsme se vrátili k Poště. Tady se to trochu uvolnilo a kola můžete parkovat tak, že na ně vidíte a nejsou od vás daleko, tak jsme si sedli a objednali. Jídla jsou tady jednoduchá, nemusíte ani vybírat z třiceti druhů. A navíc, všechny jídla stojí stejně! V den naší návštěvy 85 korun plus příloha. Na naši objednávku nám k masu připravili chutný zeleninový salát bez octové zálivky.

I když restaurace působí spíš lacinějším dojmem, nelze říct, že by se zde nedalo vybrat a případně nakombinovat chutné jídlo, i když se spíše k hostům kempů, kterých je v okolí opravdu nevídaně. Dát si kávu jsme se ale rozhodli zase v jiném lokále, který jsme viděli při projížďce městem.

Asi to byla chyba. V malé cukrárně v podstatě naproti přes křižovatku odpoledne měli snad tři zákusky a na otázku o šlehačce do kávy dostala Olinka odpověď, že kdysi nabízeli domácí šlehačku ze smetany, ale že to zákazníci nebyli ochotni platit a proto teď nabízejí k zákuskům a kávě jen tu kupovanou ve spreji. Chuť na kávu nás okamžitě přešla a dojem laciného Chlumu se v nás více prohloubil. Škoda, tak hezký kraj to tady je.

Takže směr východ, jede se domů. Ještě jsme se zastavili kousek od Pošty ve sportovním cyklo lyžařském obchodě zkontrolovat, co mohou nabídnout. Zajímavý a široký sortiment, jen tenké čepice pod cyklistickou přilbu jsem nesehnal. Ale dobře vědět, že nedaleko od penzionu je tak kvalitní obchod s náhradními díly a doplňky na kola. Pokud budete v tomto kraji v technických nesnázích, neváhejte.

Po pár kilometrech zdejších rovinek jsme se dostali na hranici, kde jak říkal před pár hodinami jistý pán svému synovi „začíná pořádně dlouhý kopec“. My jsme naštěstí nejeli zpět na Rottal, ale vpravo po hlavní na Schlag a Litschau. Je to taky přes kopce, ale občas střídané příjemnými sjezdy, takže je kdy si od neustálého šlapání odpočinout.

Akorát prudký sjezd do Litschau nás trochu vystrašil, protože bylo vidět, že nádherné městečko s cedulkou „Luftkurort“ tedy „vzdušné lázně“ je v ďolíku a co teď sjedeme dolů, budeme muset pracně opět vyjet do kopce. Ale projížďka městem byla opravdu hezká a vyplatí se sem ještě někdy vrátit (škoda, že pro špatné počasí se nám to do konce dovolené nepodařilo). Za centrem jsme odbočili nejprve doleva a pak za zatáčkou jsme to vzali doprava na Schandachen.

Projeli jsme hezkou rakouskou vesničkou a po pár kilometrech se dostali na „bundesku“, hlavní silnici na Novou Bystřici. Byl mírný provoz, takže se jelo příjemně. Za vesnicí Illmanns už to by kousek na osadu Grametten, co už je vlastně hranice mezi Rakouskem a Českou republikou.

Na závěr jsme se z Grametten svezli prudkým kopcem až do Nové Bystřice. Opět jako minule, projíždíte nádhernou přírodou a pak najednou jste kousek od penzionu. Tenhle kraj se mi opravdu líbí.

Dnešní výlet byl dlouhý. Jak časové, tak na vzdálenost. Překovali jsme více než 63 km (s různými zajížďkami) a 480 m jsme nastoupali. Trochu jsem se toho bál, když jsem to plánoval, ale nakonec se ukázalo, že Chlum u Třeboně zase není až tak daleko od Nové Bystřice a v průběhu jednoho dne tak můžete navštívit nejen dva státy, ale i úplně odlišné přírodní terény.

U večeře jsme se shodli, že Chlum určitě stojí za další návštěvu, jen návrat naplánujeme přes sice delší, ale méně náročnější trasu podél české hranice.

Na závěr mapa, kdyby jste si chtěli naší trasu zopakovat. myslím, že to opravdu stojí za to!