Z historie cyklistiky: První kola měla k pohodlné jízdě daleko

Jízdní kolo je poměrně novodobou záležitostí. Objevuje se na počátku 19. století, ovšem tehdy má do současného jízdního kola ještě hodně daleko. Jeho základem se stává dřevo. Kola jsou dřevěná, umístěná na podstavci a sedadlo je na dřevěném rámu. Kolo ale ještě postrádá pedály. Jak se vlastně dále vyvíjelo?

Jméno po vynálezci

Od zmiňované dřevěné obludy až k našemu dobře známému jízdnímu kolu ještě uplynulo hodně vody. Jezdcům se na prvním dřevěném jízdním kole nesedělo kdovíjak pohodlně. Protože kolo nemělo pedály, museli se jezdci odrážet nohama od země. Právě takový dopravní prostředek sestrojil německý vynálezce Karl Drais von Sauerbronn (1785–1851) a vynález se podle jeho jména nazýval drezína. Roku 1818 si nechal vynález patentovat.

Laurin_&_Klement,_bicycle_Slavia

Laurin&Klement, Slavia

Prostředek dobrý leda ke zlomení kostí

Nejdřív ovšem musel přesvědčit úředníky patentového úřadu, že jeho vynález je skutečně použitelný v praktickém životě. Proto na svém kole v roce 1817 vyrazil z německého Mannheimu ke Štrasburku na francouzských hranicích. Celou cestu zvládl za příjemné čtyři hodiny. Přitom kdyby šel pěšky, trvala by mu pouť zhruba čtyřnásobek tohoto času. Přesto byl tento dopravní prostředek hodně nepohodlný. Loukoťová kola opatřená železnou obručí žádný velký jízdní komfort nezaručovala a dřevěný rám, na němž se sedělo, byl určený spíše k otřásání kostry. Kvůli tomu se pro tento jízdní prostředek také vžila nepříliš lichotivá přezdívka kostitřas. Moc příjemné nebylo ani brzdění, ke kterému jezdec musel použít paty nohou.

kolo

Popularita podporuje sériovou výrobu

V průběhu doby se ale drezína postupně vylepšovala. Netrvalo dlouho a objevily se u ní i první pedály. Dosadil je kovář Kirkpatrick MacMillan (1812–1878) ze Skotska. Ovšem definitivní pedálovou úpravu připojil ke kole Francouz Pierre Michaux (1813–1883). Jednoduše v roce 1861 dna přední kolo dřevěné otřásající se obludy přimontoval kliky s pedály. Potom v pařížské továrně Michaux & Lallement, kterou vlastnil se svým společníkem Pierrem Lallementem (1843–1891) začal sériově vyrábět bicykly, jež mají pedály spojené přímo s osou předního kola. S bicykly se tehdy doslova roztrhl pytel a získávaly stále větší oblibu. Chrlily je i továrny v Anglii, ty už dokonce vrhly na trh variantu s celokovovými koly vypletenými drátem. Ocelové ráfky potom vystřídaly gumové obruče.

staré kolo

Když velikost roste, přidá se třetí kolo

Jedno otočení kliky znamenalo ujetí dráhy rovné obvodu kola, což ovšem bylo velmi málo. Právě z těchto důvodů se velikost předního kola stále zvětšovala, až dosáhla oněch obřích rozměrů typických pro vysoká kola. Těch bylo plno zejména koncem 19. století, ovšem díky své nestabilitě vyžadovaly od jezdců dokonalé vyvažování rovnováhy. Spadnout z takto vysokého kola nebylo rozhodně nic příjemného. Lidé proto přemýšlely, jak stabilitu tohoto kola nejlépe zlepšit a vytvořili na tricykl, tedy tříkolku. Ta dodávala při jízdě stabilitu použitím třetího kola do počtu.

1950

Pomohou převody a měkká guma

Ústup vysokých kol způsobily teprve převody. V roce 1885 vytvořili James Starley (1854–1901) a William Sutton takzvaný bezpečnostní bicykl „Rover Safety“ s převodem. Tato kola rychle válcují na závodních drahách nestabilní vysoká kola. Skutečné rozšíření kol ale přinese vynález dublinského zvěrolékaře Johna Boyda Dunlopa (1840–1921). Ten bádal, jak by svému synkovi zjednodušil jízdu na kole, která je přece jenom na ocelových rámech kola dost drncavá. Všechno ale vyřeší měkká a pružná gumová pneumatika, která se na obě kola navlékne. Teď už má jízdní kolo dobře nastartováno, aby dobylo svět.


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 280 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *