Ačkoliv Mikulov leží na svazích Pálavy, má pro cyklisty nespornou výhodu. Nemusíte jezdit na kole vždy jen v kopcích, můžete zvolit i úplně rovinaté trasy. A protože jsem byl na dovolené na kole poprvé po dvou letech od operace bederní ploténky a před dovolenou jsme najezdili pouhých 400 kilometrů, neměli jsme téměř žádnou kondici, tyto rovinaté trasy mi náramně vyhovovali. A proto jsem si troufl i do vzdálenějšího rakouského Laa. S nečekanou odměnou.

Při prvním pohledu do mapy Mikulovska se zdálo město Laa an der Thaya daleko. Je to nějakých 30 kilometrů a v Rakousku. Před námi ale byla hezká sluneční a teplá červencová středa, trasa po téměř absolutní rovině, tak jsme se po snídani rozhodli vyjet.

Projeli jsme městem a na kruháči zabočili směrem k železničnímu nádraží, začíná tady trasa vedoucí až k hranici s Rakouskem. Asi půldruhého kilometru před ní jsme zahnuli doprava na starou signálku, kterou používali bývalí pohraničníci. Dnes je to skvělá cyklostezka s kvalitním asfaltovým povrchem, hojně využívaná cyklisty. Vede v polích podél železniční trati a je tady opravdu klid a krásný výhled do krajiny.

Po asi pěti kilometrech jsme se zastavili ve vesničce Březí v hospůdce u nádraží na malé osvěžení. Vodu jsme sice vezli v našich bidonech, ale v tom teple je každá příležitost doplnit tekutiny vítaná. Po krátkém odpočinku ve stínu pergoly jsme vyrazili na další etapu k Novému Přerovu, kde je možnost přejet hranici a vstoupit do Rakouska.

Kolem Starého Přerova do Wildendurnbachu vede krásná asfaltka lemovaná ovocnými stromy a s výhledem na vinice. Původně jsem neplánoval jet přes tuto vesnici, ale přes Alt Prerau. Tam ale mají na vetřelce svůj názor.

Nevadí, alespoň jsme se projeli malebnou rakouskou vesnicí, kde vás domácí pozdraví jako byste byli jejich sousedi. Milé.

Ve Wildendurnbachu jsme se napojili ha hlavnější silnici do Laa, ale i uprostřed týdne tady byl automobilový provoz slabý. Stejně jsme ale u statku (?) Rothenseehof opustili silnici a vydali se vlevo cestou do lesa a polí. A dobře jsme udělali.

Po ani ne kilometru hezké projížďky jsem si všiml ve vzduchu typického větrného rukávu. Ovšem na aeroklubácké letiště se mi zdálo že je tady málo místa a nezvykle blízko les. Když jsem přijeli blíže, spatřili jsme modelářské letiště.

Modelářství je můj další koníček, tak jsem si letiště se zájmem prohlédl, škoda jen, že tady nebyli žádní modeláři. Pokračovali jsme tedy dál, po dvou kilometrech jsem přijeli do města a podjeli jsme nový obchvat.

V této části Laa an der Thaya se starší zástavbou mají široké chodníky, čarami rozdělené na části pro chodce a cyklisty. Respektovali jsme samozřejmě rakouské dopravní značení, ale několik domácích zjevně ne, vesele si jeli po silnici. Využili jsme stínů pod stromy a několika laviček na ulici a krátce si odpočinuli. Před námi bylo centrum města.

Po pár minutách jízdy a několika křižovatkách se před námi otevřelo centrum s náměstím po levé ruce. Jeho dominantou je radnice, prý nejkrásnější v Dolním Rakousku. Nemáme důvod myslet si opak.

Na náměstí v Laa jsou jednosměrky pro auta s možnostsí krátkodobého parkování a několik laviček a stojany pro kola. A samozřejmě cukrárna, kde jsme nemohli odolat kvalitní zmrzlině. Pochutnali jsme si, prošli se po náměstí i chvíli poseděli na tomto krásném místě.

Poctivá zmrzlina, doslova nacpaná po okraj do kornoutku, byla zaslouženou odměnou za první polovinu cesty. I když po rovině přece jen jsme měli v nohách třicet kilometrů a ještě nás čekala stejně dlouhá cesta zpátky do Mikulova. Náš výpadek kondice po mojí operaci L5S1 ploténky byl přece jen znát. Ale i tak se dají podobné výlety s přestávkami zvládnout. Co mě potěšilo, že mě neboleli záda, jen jsem si musel častěji odpočinout od sedla svého kola. A dávat si pozor na nerovnosti na cestě. Menší jamka anebo přejezd spadlé větvičky ze stromu byli v bedrech bolestivě cítit.

Pokochali jsme se náměstím v Laa a vydali se zpět stejnou cestou, jako jsme přijeli. Čím víc jsme se blížili k Mikulovu, tím víc byly znát dnešní ujeté kilometry v nohou a i sebemenší stoupání, byť krátké, dalo zabrat. Utěšovali jsme se, že je to tréning a každým dalším výletem se to bude zlepšovat. Škoda jen, že letošní dovolená je taková krátká, jen devět dnů.

Po návratu na Moravu jsme využili sezónní restauraci v Novém Přerově k obědu. V podstatě jen z asfaltky zahnete (ze směru na Březí a Mikulov) doleva přes louku do zahrady rodinného domu, kde na vás čeká milá paní domácí a výběr z několika běžných jídel, kofola anebo pivo a nějaký ten nanuk. Posezení ve stínu stromů a doplnění tekutin v tomto horkém dni nám padlo vhod, stejně tak jako chutné jídlo.

Přišlo mi sympatické, jak paní dokáže využít možností, které se jí nabízejí. Cykloturistů je tady v létě opravdu mnoho a projíždějí prakticky kolem její zahrady.

A pak už nezbývalo, než s plným žaludkem a unavenýma nohama dojet ten kousek na penzion do Mikulova. Byl za námi únavný, ale pravdu hezký výlet. Ujeli jsme 60 kilometrů i když s převýšením jen 190 metrů, ale chybějící kondice a horko bylo znát. A to jsem netušil, že jsme v Laa nebyli naposled 😉