Orlické hory jsou místem, kde můžete podnikat cyklovýlety nejen po české straně hranice, ale projíždět i cesty v Polsku. Poznáte tak rozdíly v obou krajinách a taky máte na výběr více tras. A tak jsme se z penzionu v Horní Rokytnici vydali nejdříve do Polska, abychom se vrátili kolem přehrady a našli v lese taky několik betonových bunkrů z druhé světové války.

V Orlických horách prakticky nenajdete kousek rovného místa. Pořád jedete buď z kopce nebo do kopce. A taky se tak vracíte zpět na ubytování. Dávám přednost trasám, kde vyjíždím do kopce, když se můžeme na konci výletu, kdy už jsme unaveni, vrátit sjezdem dolů. A tak jsem naplánoval i tento česko-polský výlet. Proto jsme ráno vyjeli z penziónu doprava nahoru, směr Bartošovice v Orlických horách. Fotografie v tomto článku dokumentují stav začátkem srpna 2010, kdy jsme tady trávili naši cyklodovolenou.

Bartošovice leží v údolí Orlice, takže jsme nejprve pár kilometrů stoupali nahoru a pak sjeli zase dolů. Vesnice je to hezká a turistům nakloněná, po dobu dovolené jsme ji navštívili několikrát a je tady velký výběr hospůdek a penzionů, kde se můžete dobře najíst nebo občerstvit. A taky je tady silniční hraniční přechod do Polska, zahnuli jsme tedy doleva a hned za mostem se změnil svět.

Ve vesnici Niemojów si můžete vybral jízdu doleva proti proudu Orlice nebo doprava a opustit tok řeky. Jeli jsme doprava. Silnice tady nevypadá nejlíp.

A pokud hledáte cykloturistické značení, musíte být pozorní:

Sem tam narazíte v této části polských Orlických hor i na nějaký provoz.

Po asi kilometru od Niemojowa je křižovatka, my jsme si vybrali cestu vlevo na vesnici Rózanka. V této na pohled opuštěné krajině jsme si vychutnávali pohledy do krajiny i klid na silnici. Skvělý odpočinek, sem tam nějaký kopec.

Před Rózankou jsme zabočili doprava, přejeli malý hrb a vychutnali si sjezd do prvního cíle dnešního výletu. Městečko Miedzylesie. Tentokrát jsem přijel z jiné strany, než před asi patnácti lety, takže jsem nejprve ospalé město nepoznával. Nakonec jsem i našel budovu, ve které jsme si tehdy kupoval zmrzlinu, ale na baráku zbylo jen zazděné okénko a před ním posedávali dva chlápci…

No nic, nebyl žádný důvod se zde zdržovat, před námi byla ještě celkem dlouhá cesta a hlavně strmé kopce. Takže jsme vyjeli z Miedzylesie na Smreczynu a začali jsme hledat onu strmou cestu na hranici. A čekali, jestli se objeví pohraničník na motokrosu 😉

Odbočku jsem podle značení našel, dokonce na kus měla i asfaltový povrch. Těsně před hranicí si někdo v strmém kopci zařídil hezké bydlení:

Vystoupali jsme tedy ten krpál až na hranici, nikdo si nás nevšímal, pohraničník na motorce se neobjevil. Tak jsem si alespoň pořídil foto na památku.

A taky fotku místa, kde jsme se čtverali zpět do Čech.

Na celní a pohraniční budce jsou k dispozici i informace a mapa.

A ještě pohled z Polska do Čech:

Stoupání je to celkem náročné, tak se nesmíte divit, že jsem trochu odpočíval a jako záminku pro odpočinek jsem měl fotografování 😉

Na rozcestí na hranici jsme to vzali doleva. Vpravo jsou České Petrovice, to už známe, nalevo Petrovičky a prudký sjezd. Auta asi dnes předjíždět nebudu, na ty brzdy jsme ale zvědavi 😉

Co vám budu povídat, sešup je to do Mladkova pěkný, jen to nepodcenit a ubrzdit 😀 V Mladkově jsme se zastavili, jednak si zopakovat fotografii u kamenného ptáka na začátku vesnice, jednak v restauraci naproti si dát něco dobrého na zub 😉

Dobrý oběd spolu s krátkým odpočinkem se hodily před další cestou. Před námi byla přehradní nádrž Pastviny. Tentokrát jsme zvolili objízdnou trasu, ve vesnici jsme zabočili doleva směrem k hrázi. Připomněl jsem si časy, kdy jsem tudy projížděl poprvé. Jen budov trochu přibylo a změnil se celkový vzhled okolí.

Pohled z háze na přehradu a rekreanty na břehu. Vodní nádrž je hojně využívaná nejen rybáři, ale i koupajícími se. Všude jsou kempy anebo soukromé chatky. Turistů je tady v létě hodně.

Kolem přehrady vás poveze auto-vláček.

Když jsme si dostatečně užili pohledu na vodu a její okolí, šlápli jsme opět do pedálů, tentokrát po západním břehu přehrady, až do Klášterce nad Orlicí. Hned zkraje městečka jsme ale zabočili doleva na západ, směrem na Žamberk, ale jen kousek. Ve Zbudově jsme opustili hlavní silnici a opět nás čekali kopce.

Za Končinami jsme opustili asfaltovou okrsku a pokračovali přímo směrem do lesů. Cesta je místy asfaltová, místy šotolinová a mezi stromy narazíte na staré bunkry.

Nedaleko Rašeliniště pod Předním vrchem na rozcestí je informační tabule. Dostanete se odsud na hodně míst.

Tato cesta už je vyhrazena pouze cykloturistům a lesníkům.

A na „každém rohu“ jsou tady betonové sruby. V podstatě jsou od sebe na dohled. Tak byly budovány, aby se vzájemně kryli palbou před postupujícím nepřítelem.

Některé v soukromém vlastnictví jsou nadšenci obnovovány.

Jak jsme lesem projížděli kolem srubů, tu u cesty, tu ukryté mezi vzrostlými smrky, přijeli jsme k silnici mezi Rokytnicí a Bartošovicemi.

 

To samozřejmě znamenalo, že je konec stoupání, že nás už čeká jenom příjemný sjezd do penzionu.

Celý výlet nebyl dlouhý, i když jsme při něm projeli velký kus Orlických hor na české i polské straně a taky se podívali k přehradě Pastviny. Ovšem celkový počet nastoupaných metrů téměř tisíc za jeden den byl pro nás asi tak na horní hranici schopností. Ovšem Orlické hory za tu námahu stojí. O tom, že stejný názor má hodně lidí, svědčí i spousty cyklistů, které jsme tady, vyjma jízdy v Polsku, potkali.