„Za dobré viditelnosti je odsud vidět i Lipnice“, slýchával jsem jako dítě u babičky na prázdninách v Peršíkově. Tak jsem si řekl, že se na tu Lipnici tedy pojedu podívat zblízka. Podíval jsem se na internetu na mapu, zkusmo zakreslil trasu a zkontroloval výškový profil a jednoho krásného dne jsme s Olinkou vyrazili. Vzali jsme to obchvatem na Havlíčkův Brod, abychom se vyhnuli silnici první třídy. Cílem bylo podívat se na hrad, ale taky si cestu pořádně užít. Byl před námi nejdelší a nejtěžší výlet dovolené na Vysočině.

Vyráželi jsme jihozápadním směrem na Šlapanov, jako při výletu do Polné nedávno, avšak u rybníka jsme opustili rovnou cestu a hned si šlápli do kopce. Odměnou nám byl asi pětikilometrový sjezd přes Šachotín do Šlapanova, kde jsme se opět kochali krajinou. Na konci vesnice jsme opustili hlavní silnici na Štoky a zabočili doprava, kolem skladů paliva (dnes už to snad není tajné, jako kdysi) a prudkým a dlouhým kopcem, alespoň tam nám připadal, se vyštverali do vesnice Vysoká. Za odměnu nás čekal další dlouhý sjezd, tentokrát už do okresního města Havlíčkův Brod.

Ve městě jsme se moc nezdržovali, tentokrát nebyl důvod. Projeli jsme nejrušnější křižovatku přímo na Humpolec a za železničním nadjezdem zahli doprava, tak jak hlásá směrová tabule, na Lipnici. Tím pro nás skončila rušná doprava na silnici a opět pokračoval pohodový výlet na kole. Z města do Lipnice je to 15 kilometrů, které vedou okreskami přes malebné vísky a vesnice a občas se hrad ukáže, aby vás nalákal na to, co váš ještě čeká.

I když je posledních pět kilometrů ke hradu do kopce, není to strmé a cesta nám ubíhala pohodově. Ke hradu jsme dorazili po poledni. Zaparkovali jsme kola u vstupní brány a Olinka šla zjistit, jak je to se vstupným a prostorem na nádvoří.

Vrátila se s tím, že za chvíli začíná další organizovaná prohlídka hradu Lipnice nad Sázavou, a že si kola můžeme dát na nádvoří, že na nás počkají. Rychle jsme zdolali těch pár schodů s kolama v rukách a těšili se na další kulturní a historickou památku.

Hezké jsou i výhledy z hradu:

Pohled z hradu na nádvoří:

Bez blesku si takhle detailně expozici zbrojnice neprohlédnete:

Pověst o zazděné nevěrné Kateřině je poučná:

Takhle vypadal hrad v dobách své největší slávy:

Podzemí hradu se líbí i filmařům:

Světlo blesku vám ho ale ukáže tak, jak jej znáte z pohádek:

Užili jsme si prohlídku hradu i s výkladem slečny průvodkyně, ale už se připozdívalo a naše těla se hlásila o doplnění energie, měli jsme hlad. Hlavní cíl dne byl splněn, ale v turisticky rušné Lipnici jsme neměli zájem o rychlá turisticko-restaurační jídla. Rozhodli jsme se vyjet opět na cestu a zkusit štěstí v některém podniku mimo město. Zvolili jsme trasu kolem rybníka Kamenná trouba a pak zahli doprava na Světlou nad Sázavou.

Ve městě jsme objevili v podstatě náhodou jednu zahradní restauraci, její nabídka se nám líbila, tak jsme si sem sedli a opravdu si pochutnali. Moc se nám pak nechtělo pokračovat dál, tak jsme zůstali ještě na kafe. Pokročilejší doba nás však nutila šlápnout opět do pedálů. Do Přibyslavi ještě kus cesty a zanedlouho by se začala podávat večeře 😉 Prohlídku města a zámku jsme nechali na Yindy. Ten dlouhý kopec ze Světlé na východ (asi 2 kilometry dlouhý) si Olinka pamatuje dodnes…

V Nové Vsi jsme opustili na chvíli hlavní silnici a jeli starou cestou. Na vzdálenost je to jedno, je tady lepší situace, žádná auta. V Babicích se obě silnice zase spojují, ale pro nás ne na dlouho, míříme do Okrouhlice. Za železničním nadjezdem na křižovatce míříme mírně vlevo. Jak už to tak na Vysočině bývá, před námi je zase kopec. Asi tři kilometry dlouhý, na trase vesnice se zajímavým názvem: Veselý Žďár.

Za ním přijíždíme k frekventované hlavní silnice z Brodu na Kolín, v Rozňáku musíme asi dvě stě metrů po ní. Pak ale je křižovatka, míříme vlevo a před námi je opět Vysočina, okresní silnice, malé vesničky a klid a pokoj. Jako například Knyk. Jedeme kolem rybníka, který je tady snad opravdu v každé vesnici. Vybudovaný pro hasiče, využívají ho husy. Za ním další křižovatka, další silnice a už je tady Dolní Krupá. A zase do kopce.

To už ale přijíždíme do Kojetína. Touhle vesnicí jsme už jednou jeli, v opačném směru, do Brodu. Takže víme, že když překonáme stoupání nad vesnicí, že výš už nepojedeme. A taky, že se tady neobčerstvíme. Nevadí, do Přibyslavi to už není daleko, i když vidíme, že slunce je už celkem nízko. Zanedlouho sjíždíme do České Bělé, křižujeme silnici na Pardubice. Tentokrát to máme z kopce, přejíždíme ji rychleji, než minule.

Přes kopeček přijíždíme do Macourova a přes další se dostáváme do Žižkova Pole. Už cítíme blízkost naše penzionu. Do Dobré to máme jen čtyři kilometry a ještě k tomu z kopce, i přes únavu dnešního dne se nám jede dobře. Zbývá poslední stoupání z Dobré do Přibyslavi a pak se jen svézt přes náměstí ke Kubínům.

Mapa našeho nejdelšího výletu na Vysočině:

 

Je krátce po osmé hodině večer, když parkujeme naše kola v penzionu a unaveni sedáme na zahrádku restaurace ve dvoře pensionu. Číšník nám nabízí pečenou kachnu se zelím a knedlíky, to nemůžeme odmítnout. I když Olinka, věrna svému zdravému stravování, knedlíky odmítá, já se sním (tenkrát ještě jo 😉 ) a zdolání Lipnice nad Sázavou stvrzuji oroseným Rebelem.

Už mi nemusí nikdo ukazovat do dálky a říkat: „Za dobré viditelnosti je vidět Lipnice“. Já ji viděl pěkně z blízka a byl to opravdu hezký výlet krajem Vysočiny.