Hned druhý den dovolené na Vysočině jsem Olince chtěl ukázat kraj, kde jsem jako dítě o prázdninách vyrůstal, kam jsme chodili s rodiči na borůvky a kde mne táta učil plavat. V penzionu jsme se tedy nasnídali a vyrazili vstříc kopcům a rodišti Karla Havlíčka Borovského. Bez mapy, jen tak, v kraji, kde to znám jako své boty. Bude se líbit i mé přítelkyni?
Na náměstí v Přibyslavi jsme to tedy vzali vpravo, kolem hřbitova, pořád do kopce a kousek za městem jsme zabočili doleva. Před námi byla vesnička Modlíkov a v ní ještě větší kopec. Věděl jsem, co nás čeká, Olinka naštěstí ne 😉 Stejně je odvážná, že se mi tak svěřila do rukou. Když jsme dosáhli vrcholu stoupání, otevřela se před námi malebná krajina Vysočiny a v dálce se objevil Borovský kostelík, který je tady vidět z opravdu veliké dálky. Pole plná máku se snad nikde jinde nevidí.
V Havlíčkové Borové je malé náměstíčko po pravé straně silnice. Hlavní cesta zatáčí mírně vlevo a dolů, z náměstí směrem napravo vede ulice, kde je cesta do Peršíkova a druhá, dále vpravo, do lesů nad Peršíkovem. Je tam i turistické značení. My jsme jeli směr lesy, trochu dolů, přes louku a pak zase do kopců a do lesů.
Smrkové lesy s kvalitními asfaltovými cestami svádí k dlouhým jízdám. Asi dvě hodiny jsme projížděli všechny cesty, včetně několika šotolinových, více, než ukazuje přiložená mapka. Smrkové lesy a nadmořská výška kolem 650 m n/m dohromady dávají skvělý vzduch a Olinka tady pronesla: „Nechápem, prečo sa Česi tlačia do Tatier, keď tu majú toto.“ Zejména po větrné kalamitě, která Tatry postihla před lety a výrazně je poznačila a poničila množství smrků. Pokud hledáte typickou vůni smrkového lesa a čistý vzduch, opravdu není důvod jezdit na Slovensko. Národní přírodní rezervace Ransko a Ranská jezírka poskytují klid pro duši a skvělý terén pro tělo a kolo.
Ranská jezírka se vyskytují v oblasti, kde se v šedesátých letech dvacátého století v těchto místech prováděl rudný, a prý i uranový, průzkum a vrtalo se v zemi. Na tomto místě se seznámili i moji rodiče. Hluboká jezírka mohou být nebezpečná, proto doporučuji neopouštět lesní cesty.
Olinka ani netušila, že ji vodím v lesích pořád dokola, i když jsme ani jednou nejeli stejnou cestou, leda v protisměru. Po dvou hodinách jsme zamířili na sever, směrem na Staré Ransko a rybník Řeka, oblíbená koupaliště za dob mého dětství a i dnes se tady rekreanti rádi pohybují.
Kousek od Řeky je městys Krucemburk, který si ale vůbec nepamatuji, tak jsme se jeli projet městem, abychom po chvíli opět zamířili do lesa. Objeli jsme Řeku z východní strany a projeli osadou Hluboká a kolem Radostína. Naším dalším cílem bylo Velké Dářko, nejznámější rybník v kraji.
Chvilku jsme si na jeho hrázi odpočinuli a pak zase zamířili do lesů. Další zastávkou byla vesnička Račín. Kromě hotelu tady najdete taky restaurace a našlo je i hodně cyklistů, zde se můžete době najíst a my jsme to taky udělali. A taky jsem tady udělal pár zajímavých fotografií.
Po dobrém obědě a fotografování nás čekala už jen pohodová cesta do penzionu U Kubínů v Přibyslavi. Kromě jednoho zhoupnutí jsme po silnici absolvovali deset kilometrů téměř pořád z kopce přes vesnici s poetickým názvem Vepřová a Malá Losenice. Za ní jsme se dostali na křižovatku, u které jsme mířili ráno na Modlíkov. Zanedlouho jsme přijeli do Přibyslavi.
Perfektní první výlet do lesů Vysočiny se vydařil. Počasí nám přálo, jídlo bylo skvělé a krajina nádherná. Po odpočinku jsme si dali večeři v penzionu (mimochodem, výborná kuchyně) a večer šli spát se skvělým pocitem. Necelých 50 kilometrů a něco přes 400 výškových metrů nás neunavilo, ale ukázalo nám skvělé cyklistické možnosti zdejšího kraje.
